Od 1. ledna 2009 došlo k rozšíření výčtu ochranných opatření, která může soud uložit. Nejčastěji ukládaným ochranným opatřením je ochranné léčení, které může být vykonáváno ambulantně (odsouzený sám dochází v pravidelných intervalech za odborným lékařem) nebo ústavně (odsouzený je umístěn o příslušného ústavu – nejčastěji do psychiatrické léčebny). Problém je v tom, že ústavní ochranná léčba je vykonávána v podstatě v běžných zdravotnických zařízeních, z nichž odsouzený může poměrně snadno uprchnout.
Při ukládání trestu vychází soud nejen z trestní sazby, stanovené zákonem pro daný trestný čin, ale musí přihlédnout mj. i k okolnostem trestné činnosti. Tyto okolnosti mohou hovořit ve prospěch obviněného (tzv. polehčující okolnosti), nebo naopak v jeho neprospěch (okolnosti přitěžující). Trestní zákoník tyto okolnosti nevymezuje jednoznačným výčtem, ale uvádí je pouze příkladmo, neboť žádný zákon nemůže zahrnout všechny možné situace, které mohou nastat.
Vazba slouží k zajištění obviněného tím, že jej omezí na svobodě umístěním ve vazební věznici. Vazba v trestním řízení není povinná, a to ani u těch nejzávažnějších trestných činů. Závažnost trestného činu není kriteriem pro rozhodnutí o vazbě.
V tisku či na internetu se často dočteme, že soud uložil obžalovanému za trestný čin pokutu. Terminologický správně se jedná o peněžitý trest.
Podle právní úpravy platné do 31.12. 2009 bylo možno peněžitý trest uložit ve výměře 2.000,- Kč až 5.000.000,- Kč. nový trestní zákoník od 1. ledna 2010 upravuje ukládání peněžitého trestu jiným způsobem.
Zákaz činnosti je trest, který se ukládá za trestné činy, jichž se pachatel dopustil v souvislosti s výkonem nějaké činnosti, pro kterou je třeba zvláštní způsobilost nebo oprávnění. Nejčastěji je ukládán tento trest jako zákaz řízení motorových vozidel (u trestné činnosti v dopravě),
