Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

5.3. Rozhodování o zásazích do soukromí

5.3.1. Domovní prohlídka

Domovní prohlídka je dalším závažným zásahem do práv a svobod chráněných základními  předpisy o lidských právech a svobodách. Podle článku 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena nedotknutelnost soukromí každé osoby. Za soukromou sféru každého se přitom považuje i její obydlí. Proto v článku 12 Listiny je stanoveno, že obydlí je nedotknutelné a nelze do něj vstoupit bez souhlasu toho kdo v něm bydlí. Domovní prohlídka je podle Listiny dovolena jen pro účely trestního řízení, a to na písemný a odůvodněný příkaz soudce, přičemž podrobnosti stanoví zákon.

Tímto zákonem je samozřejmě trestní řád, konkrétně ustanovení § 82 odst. 1, § 83, § 84 a § 85. I tato ustanovení byla během účinnosti trestního řádu měněna. Až do 31.12. 1991 mohl o nařízení domovní prohlídky v přípravném řízení rozhodnout prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel nebo vyhledávací orgán. Nesnesla-li však věc odkladu, mohla být domovní prohlídka provedena i bez souhlasu prokurátora. Pravomoc nařídit domovní prohlídku byla na soudce přenesena až novelou trestního řádu, vyvolanou přijetím Listiny základních práv a svobod, tedy novelou č. 558/1991 Sb., účinnou od 1.1. 1992. Jedná se o pravomoc výlučnou, tzn., že ani v naléhavých případech nemůže být domovní prohlídka provedena bez příkazu soudce. V takových případech však může domovní prohlídku nařídit i jiný než příslušný soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příslušností se přitom rozumí pouze příslušnost místní a nikoliv věcná, tzn. že v každém případě musí rozhodovat soudce okresního soudu.

Rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky je rozhodnutím sui generis, zákonem  označované jako „příkaz“, byť ve výroku se provedení domovní prohlídky nepřikazuje, ale domovní prohlídka se nařizuje. (§ 83 odst. 1 trestního řádu). Přestože soudce nerozhoduje usnesením, může příkaz k domovní prohlídce vydat jen na návrh státního zástupce, podnět policejních orgánů pro nařízení domovní prohlídky nestačí.

Jak Listina základních práv a svobod, tak trestní řád zdůrazňují, že příkaz musí být písemný a musí být odůvodněn. Vzhledem k tomu, že domovní prohlídka je výrazným průlomem do ochrany práva na soukromí, a nedotknutelnost obydlí, musí trestní řád i v této části být interpretován restriktivně. V praxi to znamená, že písemné odůvodnění musí vycházet ze skutkových okolností, nasvědčujících tomu, že v obydlí se ukrývá osoba nebo věc důležitá pro trestní řízení.  Nelze se spokojit jen s tvrzením státního zástupce, že domovní prohlídka je nutná, a to tím spíše, že domovní prohlídka je v mnoha případech prováděna jako neodkladný či neopakovatelný úkon ještě před zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě.[16] Jestliže státní zástupce nepředloží soudci dostatečné důvody pro nařízení domovní prohlídky, a to ani případně dodatečně na výzvu soudce, nemůže soudce postupovat jinak, než že vydání příkazu prostým sdělením státnímu zástupci odmítne.

Soudce v příkazu k domovní prohlídce musí jednoznačně vymezit prostor, jehož se má prohlídka týkat a označit osoby, jež prohlížené obydlí užívají. Někteří soudci pak dále označují též policejní orgán, který prohlídku provede. Toto je však dle mého názoru nadbytečné, neboť výlučná pravomoc policejního orgánu k provedení prohlídky vyplývá přímo ze zákona (§ 83 odst. 2 trestního řádu), a je věcí policie, aby v rámci vnitřní struktury rozhodla o tom, kdo konkrétně prohlídku provede.

Pokud jde o určení prostoru, zákon obydlí definuje jako byt a jiné prostory sloužící k bydlení a prostory k nim náležející (§ 82 odst. 1 trestního řádu). Vzhledem k tomu, že ochrana obydlí je v podstatě jen jedním z typů ochrany soukromí obecně, je třeba za obydlí považovat nejen prostory, určené k trvalému bydlení, ale i hotelové pokoje, rekreační chaty či chalupy, nebo např. i karavan, pokud slouží k trvalému bydlení. Domovní prohlídka se může vztahovat i na prostory příslušející k bytu, jako jsou např. sklep, půda či v bezprostřední blízkosti stojící garáž, pokud jsou v příkazu výslovně uvedeny a naprosto jednoznačně a nezaměnitelně označeny. Často nestačí k označení bytu jen jeho poštovní adresa, ale např. v domech s více byty musí být prohlížený byt dále specifikován např. číslem bytu, uvedením podlaží, na němž se nachází, jeho postavení k ostatním bytům na stejném poschodí apod. Užívá-li jeden byt odděleně více na sobě nezávislých osob, může být prohlídka omezena dokonce jen na část bytu, v níž lze předpokládat dosažení účelu prohlídky.

Určení rozsahu domovní prohlídky již v návrhu státního zástupce často v praxi naráží na kompetenční problémy. Státní zástupci totiž do svého návrhu někdy zahrnují i prostory, které sice patří k obydlí, ale ve skutečnosti již nepožívají ochrany domovní svobody, ale jen ochrany poskytované vlastníkům. Příkladem může být např. označení kůlny, která stojí odděleně od bytových prostor a je určena např. na uskladňování zahradního nářadí. V takovém případě se již nejedná o obydlí ani o prostory náležející k bytu, ale jen o jiný prostor, jehož prohlídku nemůže nařídit soudce, ale jen státní zástupce nebo policejní orgán.

Účelem domovní prohlídky je nalezení věcí nebo osob, důležitých pro trestní řízení. Provedení domovní prohlídky k dosažení tohoto účelu přitom je až krajní možností. Domovní prohlídka totiž může být (až na neodkladné případy) provedena až po výslechu uživatele obydlí, jestliže výslechem tohoto účelu dosaženo nebylo. Tento výslech přitom na rozdíl od situace, kdy se rozhoduje o vazbě, neprovádí soudce, ale policejní orgán. Výslech dokonce ještě nemusí být proveden ani v okamžiku, kdy státní zástupce předává soudci návrh na nařízení domovní prohlídky (a ani by to z taktického hlediska nebylo vhodné), ale zpravidla se provádí až krátce před plánovaným provedením prohlídky.

5.3.2. Provádění důkazu v bytě či obydlí

Obdobně jako domovní prohlídka je upraveno též provádění důkazu v bytě či obydlí, a to v § 85b trestního řádu. Toto ustanovení bylo do zákona vloženo teprve novelou číslo 292/1993 Sb. a je účinné od 1.1. 1994. Jedná se o ustanovení blanketní, které se co do způsobu rozhodování odkazuje na ustanovení trestního řádu, upravující domovní prohlídku (má-li být důkaz proveden v obydlí). To znamená, že i v tomto případě v přípravném řízení rozhoduje soudce na návrh státního zástupce, a to příkazem, jenž musí být písemný a odůvodněný. Příkaz k provedení důkazu se přitom může vydat jen pro provedení rekonstrukce, rekognice nebo vyšetřovacího pokusu; provádění jiných důkazů bez souhlasu uživatele obydlí přípustné není a soudce to ani nemůže nařídit. Ustanovení § 85b sice odkazuje i na znění § 84 trestního řádu, tzn., že uživatel obydlí by měl být před provedením důkazu vyslechnut, aby tak případně mohlo být od provádění důkazu upuštěno. Těžko si však lze představit, že rekognice, rekonstrukce nebo vyšetřovací pokus by mohly být nahrazeny pouhým výslechem.

Úkolem soudce v daném případě je posoudit, zda opravdu k dosažení účelu probíhajícího trestního řízení je nutné provést policejním orgánem zamýšlený důkaz, a pokud ano, zda tento důkaz je opravdu nezbytně nutné provést v bytě či obydlí a zda jej nelze provést někde jinde.

5.3.3. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Pachatelé trestné činnosti stále zdokonalují své postupy, přičemž zejména v případech závažnější a organizované kriminality využívají k plánování trestné činnosti a k snížení možností odhalení nejmodernější komunikační prostředky, tj. vedle telefonů zejména mobilní telefony, faxy, vysílačky či elektronickou poštu počítačové sítě internet.[17] Jejich vzájemná komunikace přitom často bývá jedinou možností, z níž lze zjistit možné důkazy a stopy, jež by mohly vést k jejich odhalení.

Přístup k informacím, předávaným prostřednictvím telekomunikačního provozu však je omezen Listinou zaručeným právem na ochranu soukromí, včetně práva na zachování tajemství přepravovaných zpráv. (článek 7 odst. 1 a článek 13 Listiny základních práv a svobod). Legálnost odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním  soudnictví, a tedy  i jeho konformita  s ústavním řádem,  spočívá proto nejen  na  poměrně  přísném vymezení  podmínek, za nichž lze takto  do osobních sfér jednotlivce zasáhnout,  ale i na snaze  co  nejméně  zasáhnout  do   těchto  sfér  jiných  osob  na inkriminovaném   podezření   se    nepodílejících   či   na   něm nezúčastněných.[18] Toto tajemství přepravovaných zpráv smí být prolomeno jen způsobem, výslovně v zákoně uvedeným. Pro účely trestního řízení je touto průlomovou normou ustanovení § 88 a § 88a trestního řádu.

Ustanovení § 88, upravující odposlech a záznam telekomunikačního provozu, bylo do trestního řádu vloženo novelou č. 178/1990 Sb. s účinností od 1.7. 1990. Zpočátku se odposlech týkal jen telefonních hovorů a prováděn směl být až po zahájení trestního stíhání. S účinností od 1.1. 1994 však byla právní úprava vztažena vzhledem k technickému pokroku na veškerý telekomunikační provoz a odposlech může být prováděn i před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon.  Až do 31.12. 1991 o nařízení odposlechu rozhodoval prokurátor, od 1.1. 1992 bylo rozhodování v této oblasti  svěřeno novelou trestního řádu č. 558/1991 Sb.  v přípravném řízení soudci.

Soudce může záznam a odposlech telekomunikačního provozu nařídit, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (tj. úmyslný trestný čin, sankcionovaný trestem odnětí svobody s horní hranicí nejméně 8 let nebo některý z trestných činů, vyjmenovaných v § 62 odst. 1 trestního zákona) nebo pro trestný čin, k jehož stíhání zavazují vyhlášené mezinárodní smlouvy. Jestliže se ale o takový trestný čin nejedná, je nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nepřípustné a odposlech může být prováděn jen se souhlasem uživatele odposlouchávané stanice.

Soudce v přípravném řízení může odposlech nařídit jen na návrh státního zástupce. Rozhodnutí je činěno formou sui generis, tzn., že proti němu není ani opravný prostředek. Celý proces rozhodování i samo rozhodnutí a jeho výkon podléhá utajení v režimu „vyhrazené“ nebo „důvěrné“, a jako takové se proto rozhodnutí doručuje jen státnímu zástupci, který zajistí, aby o něm byl vyrozuměn i příslušný provozovatel telekomunikační sítě.

Nařízení odposlechu se nemusí nutně týkat jen  obviněného nebo podezřelého, coby účastníka telekomunikačního provozu, ale odposlouchávány mohou být i jiné osoby, za předpokladu, že lze důvodně očekávat, že odposlechem budou zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení (např. odposlech telefonu rodinných příslušníků podezřelého, který se skrývá). Nelze však v žádném případě nařídit odposlech stanice (telefonní, internetové apod.) obhájce obviněného.

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Ve výroku musí být zcela jednoznačně určena odposlouchávaná stanice, a to např. telefonním číslem, adresou elektronické pošty apod. Jedná-li se o pevnou stanici, je třeba uvést i její umístění, příp. je nutné označit přesně jejího uživatele.  Vymezena také musí být doba, na níž se odposlech nařizuje.  Z odůvodnění rozhodnutí pak musí být zřejmé, že trestní řízení je vedeno pro závažný úmyslný trestný čin či trestný čin mezinárodně stíhaný. Také je samozřejmě třeba uvést okolnosti, z nichž lze zjistit předpoklad získání informací důležitých pro trestní řízení.

Pokud jde o právní kvalifikaci, stane se občas, že policejní orgán, resp. státní zástupce „nadsadí“ závažnost trestného činu tak, aby jeho kvalifikace splňovala podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Soudce bohužel většinou má jen málo podkladů pro zhodnocení, zda opravdu je nutné stíhané jednání posuzovat jako zvlášť závažný trestný čin, ale přesto by se měl právní kvalifikací v rámci možností omezených stavem řízení co možná nejvíce zabývat a v případě, že neshledá důvod pro přísnější právní kvalifikaci, měl by návrh neformálně odmítnout s uvedením důvodů.

Další věcí, již musí soudce pečlivě zvažovat, je doba, na níž má být odposlech povolen. Tato doba musí být v rozhodnutí výslovně uvedena a nesmí přesáhnout 6 měsíců. Může však být na stejnou dobu soudcem opakovaně prodlužována. Zejména při rozhodování o prodlužování odposlechu musí soudce důkladně zkoumat, jestli opravdu je nutné takto závažným způsobem zasahovat do soukromí, pokud se v předchozích obdobích  očekávání státního zástupce nenaplnila.

Až do konce roku 2001 bylo rozhodování o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu rozštěpeno, resp. mohlo být i duplikováno. Vedle úpravy obsažené v trestním řádu totiž nařízení odposlechu pro účelu odhalování některých trestných činů bylo upraveno též v § 36 zákona o Policii České republiky č. 283/1991 Sb. V těchto případech však vydával povolení k použití operativní techniky pověřený soudce krajského soudu. Této duplicity pak využívaly policejní orgány v případech, kdy jedním z těchto způsobů se svým podnětem (příp. návrhem státního zástupce) neuspěly, a proto to zkoušely způsobem jiným.

Závěrem je třeba dodat, že soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu samozřejmě není třeba, jestliže s odposlechem souhlasí účastník odposlouchávané stanice.  Otázkou však je, jestli by i v těchto případech neměl odposlech podléhat soudní kontrole, protože odposloucháván je nejen ten, kdo s odposlechem souhlasí, ale i všichni, kteří s ním prostřednictvím telekomunikačního spojení komunikují a přitom o provádění odposlechu nevědí, čímž je proti jejich vůli narušováno jejich soukromí.

5.3.4. Zjišťování údajů o telekomunikačním provozu

Novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. byla do tohoto procesního předpisu vložena i úprava postupu  při zjišťování údajů o telekomunikačním provozu, tj. údajů o tom, se kterými jinými stanicemi sledovaná stanice komunikovala, zda se jednalo o komunikace aktivní či pasivní (tj. odchozí a příchozí hovory), v jakých časech došlo ke spojení a jak dlouho spojení trvala, příp. jakou cestou bylo spojení přenášeno.

Nová úprava je reakcí na rozhodnutí ústavního soudu číslo IV. ÚS 78/01 ze dne 27.8. 2001[19]. Dříve se totiž běžně stávalo, že orgány přípravného řízení si vyžádaly výše popsané údaje samy přímo od příslušného telekomunikačního operátora a takto získaný materiál byl poté bez dalšího použit jako listinný důkaz. Ústavní soud však ve svém nálezu vyslovil, že takový postup je nepřípustný, protože ústavněprávní ochraně nepodléhá jen obsah komunikace mezi jednotlivými osobami, ale též údaje evidované o uskutečněném telekomunikačním provozu ve vztahu ke konkrétním osobám. Ústavní soud přitom vychází i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který již v roce 1984 konstatoval, že technické údaje, jež se vážou ke konkrétní telefonní komunikaci a  zvláště pak  volaná čísla,  je třeba považovat  za   nedílnou  součást  komunikace  uskutečněné prostřednictvím  telefonu.[20] Seznamy takových údajů proto mohou být před soudem použity jako důkaz pouze tehdy, dal-li k jejich vyžádání v přípravném řízení souhlas soudce anebo souhlasil-li s tím přímo uživatel telefonní či jiné telekomunikační stanice. Soudci ústavního soudu proto ve svých rozhodnutích ale i v odborné literatuře[21] navrhovali, aby na získávání „doprovodných“ údajů spojených s telekomunikačním provozem bylo analogicky použito ust. § 88 trestního řádu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tento postup se proto také krátce praktikoval do doby, než do trestního řádu bylo vloženo ustanovení § 88a , které danou problematiku upravuje speciálně a dostatečně podrobně.

Vydání příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu již není svazováno tak přísnými podmínkami jako příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Zejména neplatí omezení, tykající se závažnosti stíhaného trestného činu a příkaz tedy může být vydán v jakémkoliv trestním řízení, a to i bez návrhu státního zástupce. To však na druhou stranu vede k tomu, že policisté tohoto ustanovení nadužívají a domáhají se vydání příkazu téměř ve všech případech, kdy zjistí, že obviněný nebo podezřelý má k dispozici telefon. Soudce proto i v těchto případech musí podrobně zvažovat nutnost odhalování požadovaných údajů pro trestní řízení.

I příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být písemný a odůvodněný, a to obdobným způsobem jako příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu. Soudce jej doručuje pouze policejnímu orgánu, který o jeho vydání požádal.

Pokud jde o výrok tohoto příkazu, jsou možnosti širší, než jak je tomu u příkazu k odposlechu. V každém případě musí být v rozhodnutí označen provozovatel telekomunikační sítě, který má údaje k dispozici a je povinen je sdělit. Dále musí v příkazu být uvedeno, kterému policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci mají být požadované údaje sděleny. Samozřejmě musí být také z příkazu jednoznačné zřejmé, jaké údaje jsou od telekomunikačního operátora požadovány. Nejčastěji se jedná o údaje, vztahující se k provozu telefonní stanice se známým telefonním číslem (které rovněž v rozhodnutí musí být uvedeno). Zejména jde o zjištění okamžiků počátku a konce uskutečněných telefonních spojení, označení kontaktované účastnické stanice, zda se jednalo o spojení aktivní či pasivní a o jaký druh spojení šlo (např. telefonní hovor, SMS, faxový přenos, datový přenos apod.). V případě mobilních telefonů pak navíc jsou požadovány údaje o přenosové trase (z nichž se dá určit poloha účastníka hovoru) a údaje o identifikačním čísle telefonního přístroje (tzv. IMEI – International Mobile Equipment Identity).

Může se však stát, že není známo telefonní číslo tzv. SIM karty, ale je známo identifikační číslo telefonu a je třeba zjistit údaje o jeho provozu (používá se nejčastěji v případech krádeží mobilních telefonů). V takovém případě není třeba v příkazu telefonní číslo uvádět, neboť spojení může být identifikováno i podle výše zmíněného čísla IMEI.

Spornou otázkou však zůstává, zda příkaz ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu se může týkat jen konkrétně určené telefonní stanice (identifikované podle telefonního čísla nebo podle IMEI telefonního přístroje), nebo zda se příkaz může vztahovat na údaje, týkající se předem blíže neurčeného počtu spojení mezi předem neznámými  stanicemi. Dnešní technické možnosti totiž umožňují získat údaje o všech telekomunikačních spojeních, vymezených např. jen určitým prostorem a časem. Současná krátká soudní praxe v této oblasti dospěla k závěru, že i toto je možné, ale jen v případech, kdy to odůvodňují např. zvlášť významné skutkové okolnosti či závažnost trestného činu a nelze-li účelu trestního řízení dosáhnout jinak. Jako příklad může sloužit skutečná situace, kdy na různých místech v poměrně krátkém období došlo k několika ozbrojeným loupežím a bylo vzhledem ke způsobu provedení dáno podezření, že se těchto činů dopustili titíž pachatelé, kteří mezi sebou své jednání koordinovali prostřednictvím mobilních telefonů. V takovém případě je možné zjistit všechny telefonní hovory z mobilních telefonů, uskutečněné v inkriminované době ve všech daných oblastech, a průnikem takto zjištěných údajů vytipovat podezřelé. Vedlejším důsledkem však je to, že policejní orgány budou mít k dispozici i údaje o telefonních spojeních, uskutečněných lidmi, kteří s danou věcí nemají nic společného. Z tohoto důvodu je tedy třeba opravdu zvažovat, zda je nutné příkaz vydat v takto širokém rozsahu.

Trestní řád žádným způsobem neomezuje období, jehož se má příkaz týkat. Vzhledem k tomu, že se jedná o příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, je zřejmé, že se týká jen údajů, registrovaných v období před vydáním příkazu, resp. před jeho doručením provozovateli telekomunikační sítě. Časová působnost příkazu je však omezována ustanovením § 84 odst. 7 telekomunikačního zákona číslo 151/2000 Sb., podle něhož veškerá data podléhající telekomunikačnímu tajemství musejí být až na výjimky po uplynutí dvou měsíců od ukončení spojení vymazána anebo učiněna anonymními.

Stejně jako v případě odposlechu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu není třeba ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu souhlasu soudce, jestliže k tomu dá souhlas uživatel stanice, o kterou se jedná. Kromě toho současné znění zákona o Policii ČR č. 283/1991 Sb. (§ 47 a § 47a cit. zák.) umožňuje policii získávat stejné údaje i bez soudního příkazu. Pokud však tyto údaje mají být využity v trestním řízení jako důkaz, je vždy třeba vyžádat příkaz soudce.

Určitým problémem, který však již přímo nesouvisí s rozhodováním soudu v přípravném řízení, je způsob předání požadovaných údajů. Rozsah těchto údajů je natolik široký, že je často velmi obtížené, předat je v písemné podobě. Proto se často využívá k předání těchto údajů jejich elektronická podoba zachycená na nějakém médiu (nejčastěji disketě). Podle § 47a odst. 2 zákona o Policii ČR dokonce může policie tyto údaje získat sama prostřednictvím dálkového nepřetržitého přístupu, přičemž i takto získaná data lze použít, jestliže k tomu dal v přípravném řízení příkaz soudce. Problémem ale je, že takto elektronicky získaná data nejsou nikterak autorizována. Je proto vždy třeba, aby v takových případech došlo nějakým vhodným způsobem k autorizaci údajů přímo provozovatelem telekomunikační sítě, aby se jednalo o přezkoumatelný a hodnotitelný důkaz.

5.3.5. Otevření a záměna zásilky

Vedle příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu je dalším zásahem do listovního tajemství, resp. do tajemství přepravovaných zpráv otevření či záměna zásilek svěřených k poštovní přepravě. Tyto možnosti jsou tedy dalším průlomem do ústavně zaručeného práva na soukromí  a na zachování listovního tajemství podle čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod.

Provádějící normou výše uvedených ustanovení Listiny jsou pro účely trestního řízení ustanovení § 87 a 87a trestního řádu. Podle § 87, ve znění účinném do 31.12. 1993 mohl zadrženou zásilku otevřít prokurátor anebo s jeho souhlasem vyšetřovatel. Teprve po novele trestního řádu č. 283/1993 Sb. je k takovému otevření třeba předchozího souhlasu soudce. Ustanovení § 87a, hovořící o záměně zásilky, bylo do trestního řádu vloženo až novelou č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9. 1995 a od samého počátku vyžaduje pro záměnu zásilky v přípravném řízení předchozí souhlas soudce.

Rozhodnutí soudce v obou uvedených případech je opatřením, majícím svou vlastní formu, neupravenou trestním řádem. Proti takovému opatření proto není přípustný žádný opravný prostředek. K vydání souhlasu bude podnětem zpravidla žádost státního zástupce, která však v daném případě není zákonem vyžadována, takže žádost o udělení souhlasu může podat soudci též přímo policejní orgán.

Úkolem soudce je bedlivě zkoumat, zda otevření zásilky či její záměna je opravdu nutná, tj. zda účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak. Souhlas může být vydán i v těch trestních řízeních , v nichž dosud nebylo zahájeno stíhání konkrétní osoby.

Pro udělení souhlasu s otevřením zásilky je třeba mít prokázáno, že je opravdu nutné zjistit obsah zadržené zásilky k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení v konkrétní věci. Účelem záměny zásilek pak je zjištění osob, podílejících se na nakládání se zásilkou (často se jedná o zásilky v mezinárodní přepravě), přičemž je v zájmu bezpečnosti, aby ke skutečnému doručení zásilky nedošlo. Proto může soudce svůj souhlas k záměně zásilky vydat jen v případech, v nichž je prokázáno (zpravidla předchozím otevřením zadržené zásilky), že zásilka obsahuje omamné či psychotropní látky, prekurzory, jedy, radioaktivní látky, padělané cenné papíry či peníze, střelné či hromadné zbraně, střelivo, výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštní povolení.

5.3.6. Sledování osob a věcí a použití agenta

Dalším Listinou povoleným zásahem do soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny) je použití tzv. operativně pátracích prostředků, jimiž mají být sledovány osoby či věci, a tím i získávány poznatky, využitelné k odhalení trestné činnosti a k jejímu předcházení. Až do konce roku 2001 byla problematika operativně pátracích prostředků upravena i pro účely trestního řízení v zákoně o Policii ČR č. 283/1991 Sb.  Zákonem č. 265/2001 Sb. však i úprava této kriminalistické činnosti byla včleněna do trestního řádu (§ 158b až § 158f). Účelem této úpravy bylo zamezení zbytečné duplicitě rozhodování podle trestního řádu a podle zákona o policii, ale též jednoznačné vymezení operativně pátracích prostředků coby prostředků důkazních, tzn., že dnes již takto získané informace lze v řízení před soudem použít jako důkaz, což bylo v minulosti nepřípustné.

Těmito operativně pátracími prostředky se rozumí předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta.

Rozhodnutí o povolení těchto prostředků vydává zásadně státní zástupce.  Jde-li však o sledování osob či věcí způsobem, narušujícím soukromí, musí k tomu dát povolení soudce příslušného okresního soudu. Soudní povolení přitom je nutné vždy, tzn. že policejní orgán si ho musí vyžádat předem i v těch případech, kde věc nesnese odkladu. Rozhodnutí soudce má formu svého druhu a není tedy proti němu přípustný opravný prostředek. Povolení se vydává na písemnou a odůvodněnou žádost státního zástupce nebo policejního orgánu, jímž se rozumí i útvar Bezpečnostní informační služby. V povolení musí být přesně stanovena doba, po kterou může být sledování prováděno, přičemž však tato doba může být ve stejném rozsahu opakovaně prodlužována. Kromě toho by povolení mělo obsahovat též údaje o sledované osobě či věci, jsou-li známy. Zákon sice neuvádí výslovně, že by povolení mělo obsahovat též popis způsobu sledování. Podle mého názoru by však i toto v povolení uvedeno být mělo, aby policejní orgány neprováděly sledování způsobem, který není k dosažení účelu nezbytný. Nejčastěji sledování bude zřejmě prováděno pomocí audiovizuálních záznamových či přenosových prostředků. Aby k použití takových prostředků bylo nutné povolení soudce, musí jimi být ohrožováno soukromí sledované či jiné osoby. Jedná se např. o prostorový odposlech umístěný v bytě, soukromém automobilu apod. V jiných případech povolení soudce nutné není (např. odposlech umístěný ve veřejném výtahu, na pracovišti a podobně).

Úkolem soudce v daných případech je posoudit nezbytnost takových zásahů do soukromí, jako je tomu  ostatně i v jiných případech, popisovaných v této práci. Práce soudce však je v tomto případě složitější, neboť rozsah informací, na jejichž základě má o povolení rozhodnout, je zcela minimální a soudce v podstatě musí vycházet jen z důvodů, tvrzených policejním orgánem. Přesto by soudce měl hodnotit i takto získané informace, v žádném případě nemůže být žádostem o povolení vyhovováno paušálním způsobem, neboť tak by byl popřen samotný účel a smysl soudcovské práce.

K odhalování závažné úmyslné trestné činnosti, trestné činnosti ve prospěch zločinného spolčení nebo trestné činnosti, k jejímuž stíhání zavazují mezinárodní smlouvy lze použít agenta, tj. příslušníka policie jehož pravá totožnost i příslušnost k policii může být zastřena. Povolení k použití agenta vydává soudce vrchního soudu na návrh vrchního státního zástupce. V povolení musejí být uvedeny údaje, umožňující identifikaci agenta, účel jeho použití (nikoliv konkrétní úkoly agenta) a doba, po kterou smí být použit. Tato doba přitom není stanovena ze zákona a při stanovení časového rozsahu tedy záleží jen na úvaze soudce. Povolení však lze i opakovaně prodloužit.

Činnost agenta zahrnuje i sledování osob a věcí, a proto agent k takové činnosti nepotřebuje další povolení, a to ani kdyby mělo docházet k zásahům do soukromí.

V § 158d odst. 1 trestního řádu se výslovně hovoří o tom, že sledování osob a věcí by mělo probíhat utajovaným způsobem. Tato skutečnost se proto odrazila i v zákoně o utajovaných skutečnost, který používání operativně pátracích prostředků zahrnul do seznamu skutečností utajovaných v režimu „vyhrazené“ nebo „důvěrné“.

5.3.7. Narušení povinnosti mlčenlivosti

Dalším průlomem do práva na soukromí je i nové znění ustanovení § 8 odst. 4 trestního řádu, účinného od 1.1. 2002. Některé osobní údaje, mající soukromý charakter totiž často mají k dispozici třetí osoby, které je potřebují k výkonu své činnosti. Zákon na ochranu osobních údajů č. 101/2000 Sb. i některé další speciální normy pak těmto osobám ukládají povinnost mlčenlivosti o takových údajích. Právní úprava mlčenlivosti je však značně roztříštěná a nejednotná. Některé předpisy mlčenlivost upravují jen obecně, jiné sice podrobněji, ale jen některé upravují, jakým způsobem má být mlčenlivost vykládána ve vztahu k trestnímu řízení.

Některé mlčenlivostí chráněné údaje však mohou být  pro trestní řízení značně důležité. Proto § 8 odst. 4 trestního řádu umožňuje tyto údaje, na něž se povinnost mlčenlivosti vztahuje, vyžadovat. K vyžádání takových údajů však musí být dán předchozí souhlas soudce, neboť se jedná o zásah do soukromí, jež podle článku 7 odst. 1 Listiny je jedním ze základních lidských práv.

Je však třeba připomenout, že prostřednictvím souhlasu soudce lze vyžadovat jen ty údaje, které nemohou pro účely trestního řízení být zbaveny ochrany mlčenlivosti jiným způsobem. Soudce proto může svůj souhlas udělit jen v těch případech, v nichž žádný zákon nestanoví podmínky, za nichž lze utajované údaje k využití v trestním řízení odtajnit. Soudce tedy musí zkoumat, zda takový zákon, jenž by zbavoval třetí osoby povinnosti mlčenlivosti, neexistuje.

Toto ustanovení trestního řádu je do určité míry obcházením různými zákony uložené povinnosti mlčenlivosti. Využít ustanovení § 8 odst. 4 trestního řádu lze využít nejen v těch případech, kdy příslušný zákon nestanoví vůbec způsob zproštění uložené mlčenlivosti, ale i v těch případech, kde zákon upravuje postup při zprošťování mlčenlivosti, ale ne výslovně pro účely trestního řízení. Může se tedy stát, že osoba obecně oprávněná zprostit někoho povinnosti mlčenlivosti to odepře, a v takovém případě její projev vůle může být nahrazen souhlasem soudce. Pokud ale je v zákoně výslovně stanoveno, že taková osoba je oprávněna rozhodnout o zproštění mlčenlivosti pro účely trestního řízení, nelze její odmítnutí souhlasem soudce obejít. To platí i v případech, kdy rozsah mlčenlivosti je limitován určitým okruhem údajů, jež mají být chráněny, jako je tomu  např. v § 24 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení pracovníci správců daně mohou orgánům v trestním řízení poskytnout informace jen pokud je vedeno trestní řízení pro přesně definovaný výčet trestných činů. Pokud je vedeno trestní řízení pro jiné trestné činy než v zákoně uvedené, nemohou pracovníci správce daně informace chráněné mlčenlivostí poskytnout a nelze je k tomu nutit ani prostřednictvím soudního souhlasu. To však v daném případě neplatí, jestliže správce daně (tj. zpravidla finanční úřad) je zároveň subjektem, ze jehož podnětu bylo trestní řízení zahájeno. V takovém případě jsou sice jeho pracovníci povinni zachovávat mlčenlivost, jestliže se jedná o jiný trestný čin, než který je  uveden v § 24 odst. 5 citovaného  zákona, ale jejich mlčenlivost může být se souhlasem soudce prolomena s odkazem na znění § 8 odst. 3 písm. b trestního řádu. Toto ustanovení totiž výslovně stanoví, že v případě, kdy je o informace žádán ten, kdo sice má povinnost mlčenlivosti, ale zároveň je oznamovatelem trestného činu, nemůže podání těchto informací odmítnout s odkazem na zákonem uloženou mlčenlivost. Z tohoto znění by se zdálo, že souhlasu soudce by již v takovém případě nebylo třeba, protože trestní řád v 8 odst. 4 stanovuje podmínky, za nichž lze mlčenlivost prolomit. Podle § 8 odst. 4 trestního řádu však lze takové informace bez souhlasu soudce požadovat jen tehdy, jestliže podmínky jejich odtajnění pro účely trestního řízení nestanoví zvláštní zákon. Zvláštním zákonem je z hlediska obecných výkladových pravidel třeba rozumět zákon odlišný od trestního řádu, zpravidla zákon upravující podrobněji konkrétní právní podmínky určité oblasti života. Vzhledem k tomu, že v popisovaném případě podmínky nestanovuje  zvláštní zákon, ale trestní řád, bude proto i v případech popsaných v § 8 odst. 3 trestního řádu v přípravném řízení k vyžádání informací třeba souhlasu soudce. To pak platí zřejmě i pro případy popsané v § 8 odst. 2 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení mohou za určitých podmínek vyžadovat též údaje podléhající bankovnímu tajemství, údaje z evidence cenných papírů nebo statistické údaje.

Souhlas lze vydat v trestním řízení i  před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby, a to zpravidla na žádost státního zástupce nebo policejního orgánu. Utajované skutečnosti se nemusejí tedy nutně vztahovat k obviněnému nebo podezřelému, ale mohou se týkat i jiných osob či věcí. Soudce pak jako v jiných případech musí posoudit nezbytnost odtajnění údajů chráněných mlčenlivostí, aby nedocházelo ke zbytečným zásahům do práva na soukromí.

Souhlas soudce podle § 8 odst. 4 je opatřením, nemajícím formu trestním řádem upravenou, a proto proti němu nelze ani podat opravný prostředek. Trestní řád dokonce nevyžaduje ani písemnou formu a odůvodnění souhlasu, zpravidla však souhlas kvůli další dokumentaci bude písemný s tím, že nejčastěji se souhlas potvrzuje přímo na žádosti státního zástupce nebo policejního orgánu.

Zákonů ukládajících povinnost mlčenlivosti je značně široké spektrum. Kromě výše citovaných patří k nejčastěji potřebným  např. údaje chráněné mlčenlivostí podle notářského řádu, zákona o soudech a soudcích, zákona o finanční kontrole, exekučního řádu, zákona o matrikách, zákona o ochraně veřejného zdraví, zákona o auditorech, zákona o telekomunikacích, zákona o poštovních službách, zákona o veřejném zdravotním pojištění, zákona o Bezpečnostní informační službě, zákona o cenných papírech, zákona o loteriích, zákona o péči o zdraví lidu a mnoho dalších.

Povinnost mlčenlivosti pak samozřejmě upravuje i zákon o advokacii. Tato povinnost však nemůže být prolomena ani souhlasem soudce.

 

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---