Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

4. Přehled pravomocí soudu v přípravném řízení a jeho příslušnost

 

Jak již bylo výše opakovaně uvedeno, soud v přípravném řízení nemá obecnou rozhodovací pravomoc, ale rozhoduje jen o nejzávažnějších zásazích do základních práv a svobod. Soud tedy činí v přípravném řízení pouze ty úkony, které jsou mu trestním řádem výslovně vypočteny.

Než se ale tato práce bude dále zabývat podrobným výčtem pravomocí soudu v přípravném řízení, je třeba zmínit se i o tom, které soudy jsou k rozhodování v tomto stádiu trestního procesu povolány, tedy o jejich příslušnosti, a to věcné i místní.

Předně je třeba zmínit, že česká právní úprava trestního řízení nemá pro rozhodování v přípravném řízení vyčleněny žádné speciální soudní orgány. Neexistuje tedy u nás něco jako systém vyšetřovacích soudců či něco podobného. Úkony přípravného řízení činí „obyčejné“ soudy, které jsou součástí obecné soudní soustavy a jsou tedy povolány k rozhodování o všech právech obecně.

Věcná příslušnost soudu pro přípravné řízení je  upravena v § 26 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení všechny úkony přípravného řízení provádí vždy okresní soud, jímž se samozřejmě rozumějí též obvodní soudy v Praze a Městský soud v Brně. Příslušnost okresních soudů pro přípravné řízení je tedy dána i v případech, kdy je zřejmé, že o obžalobě podané po skončení vyšetřování bude rozhodovat krajský soud jako soud prvního stupně. Výjimkou je ustanovení § 158e odst. 4 trestního řádu. Soudci vrchních soudů totiž  podle trestního řádu rozhodují v přípravném řízení o použití agenta, a to na  návrh vrchního státního zástupce. Další výjimkou pak je ustanovení § 146a trestního řádu, podle něhož se příslušnost soudu (věcná i místní) pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím státního zástupce řídí místní a věcnou příslušností státního zástupce, který napadené usnesení vydal.

Ustanovení § 26 trestního řádu pak upravuje vlastně i příslušnost místní. Ta je založena podáním příslušného návrhu státním zástupcem. Příslušný je totiž ten soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal na provedení úkonu návrh. Soud se proto nezabývá otázkami, kde byl trestný čin spáchán, ani nezkoumá další skutečnosti uvedené v § 18 odst. 1,2 trestního řádu o obecné místní příslušnosti. Na druhé straně však soud musí pozorně zkoumat, zda v dané věci již v přípravném řízení nerozhodoval jiný okresní soud. Podle § 26 odst. 2 trestního řádu totiž podání prvního návrhu státním zástupcem u některého okresního soudu zakládá příslušnost tohoto soudu pro všechny další úkony v přípravném řízení v téže věci. Výjimkou je pouze případ, kdy dojde ke změně příslušnosti státního zástupce. V takovém případě může v přípravném řízení rozhodovat i ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, jemuž byla věc postoupena. Taková situace může nastat např. při spojení několika trestních věcí téhož obviněného.

Nedodržení příslušnosti soudu by ve svém důsledku vedlo k vydání formálně vadného soudního rozhodnutí a potažmo k nepoužitelnosti důkazů, které by byly na základě takového soudního rozhodnutí obstarány. Pokud by na základě takového rozhodnutí byl vzat obviněný do vazby, jednalo by se o jeho nezákonné zajištění. Vydání rozhodnutí nepříslušným soudem by totiž bylo závažným porušením ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Formální vadnost rozhodnutí vydaného nepříslušným soudem v přípravném řízení potvrdil i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu č. III. US 232/1995. Pokud tedy okresní soud bude rozhodovat např. o vazbě obviněného a v budoucnu bude třeba ještě rozhodnout např. o domovní prohlídce, bude třeba, aby rozhodoval opět tentýž soud, byť by se prohlídka měla konat třeba až na druhém konci republiky.

Otázkou zůstává, jak má soud postupovat v případě, kdy zjistí, že není příslušný k rozhodnutí o návrhu státního zástupce. Trestní řád tuto otázku neřeší. Analogické použití ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) trestního řádu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť návrhy státního zástupce v přípravném řízení mají specifický charakter a soud je navíc často vázán lhůtami, v nichž musí být o návrhu rozhodnuto, takže formální postoupení věci příslušnému soudu může být technicky neproveditelné. To lze říci i v případech, kdy zákon lhůty k rozhodnutí soudu nestanoví, přesto je však k dosažení účelu vyšetřování třeba, aby soud požadovaný úkon provedl co nejrychleji. Podle mého názoru proto v případech, kdy soud nerozhoduje usnesením (např. domovní prohlídka, odposlech telekomunikačního provozu atd.) postačí pouze neformální odmítnutí podaného návrhu. V případech, v nichž soud rozhoduje usnesením (zejména rozhodnutí o vazbě) je pak zřejmě třeba návrh státního zástupce odmítnout usnesením, aniž by bylo rozhodováno o předmětu návrhu. Je pak na státním zástupci, aby po linii svého úřadu zajistil včasné podání nového návrhu u příslušného soudu.

Pokud se týká funkční příslušnosti, jak je již uvedeno, v prvním stupni rozhoduje vždy okresní soud (až na výše citovanou výjimku, kdy podle § 158e odst. 4 trestního řádu rozhoduje vrchní soud). Krajské soudy pak rozhodují v přípravném řízení podle trestního řádu jen o stížnostech proti rozhodnutím okresních soudů a nejvyšší soud rozhoduje na návrh ministra spravedlnosti o stížnosti pro porušení zákona.  Krajský i nejvyšší soud tedy v přípravném řízení rozhodují pouze o opravných prostředcích a nečiní žádná rozhodnutí jako soudy prvního stupně.

K funkční příslušnosti soudu v přípravném řízení je třeba poznamenat, že i okresní soud může působit jako orgán rozhodující o opravných prostředcích. Konkrétně okresní soud rozhoduje o stížnostech podaných proti rozhodnutím státního zástupce, příp. policejního orgánu, pokud jsou vyjmenována v § 146a trestního řádu.

Nyní k samotnému výčtu pravomocí soudu v přípravném řízení. Všechny jednotlivé úkony soudu budou v další části této práce popsány blíže, takže na tomto místě přináším pouze jejich souhrnný přehled:

–         souhlas k vyžádání informací o utajovaných skutečnostech (§ 8 odst. 4 trestního řádu

–         rozhodování o žádosti obviněného o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu

–         ustanovení obhájce, případně zrušení ustanovení nebo zproštění obhajoby (§ 37a, 39, 40 a 40a trestního řádu)

–         rozhodnutí o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím společných zmocněnců, případně výběr konkrétních zmocněnců, jestliže by počet zvolených zmocněnců překročil zákonem stanovený limit(§ 44 trestního řádu)

–         rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a ustanovení zmocněnce poškozenému z řad advokátů (§ 51a trestního řádu)

–         rozhodování o vazbě obviněného (§ 67 až 68, § 69 odst. 5, § 72, § 73 a §73a trestního řádu) včetně rozhodnutí o zadržené osobě (§ 77 trestního řádu)

–         vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 trestního řádu)

–         rozhodování o omezení obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 74a trestního řádu)

–         příkaz k domovní prohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu)

–         příkaz k provádění důkazů v bytě či obydlí (§ 85b trestního řádu)

–         souhlas k otevření či záměně zásilky (§ 87 a § 87a trestního řádu)

–         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 1 trestního řádu

–         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a odst.1 trestního řádu)

–         rozhodnutí o pozorování obviněného v ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu),

–         rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, příp. policejního orgánu o zajištění majetku, finančních prostředků na účtu a cenných papírů a dalším trvání vazby  (§ 146a trestního řádu)

–         rozhodnutí o použití operativně pátracích prostředků v některých případech (§ 158d odst. 3 a § 158e odst. 4 trestního řádu)

–         vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu (§ 376  trestního řádu)

–         rozhodnutí o vazbě obviněného vydaného z ciziny (§ 377 trestního řádu)

 

Kromě výše uvedených úkonů, které představují rozhodovací činnost, vykonává soudce v přípravném řízení ještě další úkony, při nichž žádná formální rozhodnutí nevydává, ale svou osobní účastí garantuje zákonnost některých postupů policejních orgánů a tím i použitelnost takto získaných důkazů pro další řízení. Konkrétně se jedná o nutnou účast soudce při výslechu nebo rekognici, jestliže tyto úkony jsou prováděny před zahájením trestního stíhání jako neodkladné či neopakovatelné (§ 158a trestního řádu).

Až do 31.12. 2001 soud v přípravném řízení rozhodoval na návrh státního zástupce též o schválení narovnání. Novelou číslo 265/2001 však tato pravomoc byla přenesena na státní zástupce, neboť se jedná o úkon, při němž nehrozí neoprávněné zásahy do základních lidských práv a svobod a intervence soudu do přípravného řízení je proto v tomto případě nadbytečná.

 

 

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---