Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

2. Ústavní základy zásahů soudu do přípravného řízení

 

Jak bylo naznačeno již v předchozí kapitole, není úkolem soudu v přípravném řízení činit úkony, směřující k objasňování trestné činnosti. Provádění takových úkonů je ve výlučné pravomoci policejního rady,  dalších policejních orgánů a státního zástupce, který může policejním orgánům udělovat potřebné pokyny.

            Úlohou soudu v této fázi řízení trestního je především v rámci obecné zákonné úpravy podle trestního řádu vytyčit v konkrétních případech prostor, v němž orgány přípravného řízení při výkonu své pravomoci mohou činit úkony, které omezují ústavou jinak chráněná práva a svobody. Účelem rozhodnutí soudu přitom není jen usnadnění dosažení účelu trestního řízení, ale především v první řadě zajištění ochrany práv a svobod, jež mohou být postupem policie postiženy (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Soudy tak de facto dohlížejí na to, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Soud však přitom musí posuzovat i to, zda právní úprava mezí základních práv a svobod není subjekty, na jejichž ochranu je určena, zneužívána, např. k zakrývání trestné činnosti.

            V oblasti, v níž se trestní proces střetává s občanskými právy zaručenými ústavou, totiž vystupuje do popředí zásada zdrženlivosti, vyjádřená v § 52 trestního řádu, kde je výslovně uvedeno, že všem osobám zúčastněným na jednotlivých úkonech trestního  řízení je třeba dát najevo význam a výchovný účel trestního procesu. Vždy je však třeba šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručená práva. Ústavou se přitom nerozumí jen ústava samotná (zák. č. 1/93 Sb.), ale především Listina základních práv a svobod (zák. č. 2/93 Sb.), jakožto součást ústavního pořádku ČR. Nikoliv bezvýznamným právním zdrojem v této oblasti pak jsou i mezinárodní smlouvy, které (pokud jsou Českou republikou se souhlasem Parlamentu ratifikovány) mají bezprostřední závaznost a stojí nad zákonem (čl. 10 Ústavy ČR).

Z hlediska ochrany konkrétních práv a svobod lze rozhodovací činnost soudu v přípravném řízení rozdělit do pěti oblastí. Konkrétně trestní řád vyžaduje soudní zásah do přípravného řízení, pokud by mohlo dojít k narušení osobní svobody, vlastnických práv a práva na soukromí, představovaného právem na ochranu nedotknutelnosti obydlí a právem na ochranu tajemství přepravovaných zpráv. Kromě toho soud svým rozhodováním zajišťuje právo obviněného na řádnou obhajobu i právo poškozeného na kvalifikované zastoupení zmocněncem.

V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že obecně má rozhodování soudu i v přípravném řízení zajistit naplnění práva na spravedlivý proces. Obecně je toto právo chápáno jako právo obviněného, případně též poškozeného. Dr. Ševčík však podle mého názoru správně v učebnici trestního práva procesního[1] poukazuje na to, že právo na spravedlivý proces mají všechny strany řízení, tedy i stát, který v trestním procesu ve prospěch celé společnosti vykonává své oprávnění stíhat osoby podezřelé z trestné činnosti. Soud proto při rozhodování (a to nejen v přípravném řízení) musí hodnotit  i váhu tohoto oprávnění státu jednajícího státním zastupitelstvím a policejními orgány v porovnání s váhou základních práv a svobod dalších fyzických osob na trestním řízení zúčastněných, jichž se jinak svrchovaný postup státu v této oblasti může dotýkat.

 

2.1.  Právo na osobní svobodu

Toto nezadatelné právo každého člověka je upraveno v článku 8 Ústavy ČR. Podle něho je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů stanovených zákonem. Ústavodárce však v tomto případě nenechal  podrobnou úpravu pouze na zákoně (tj. trestním řádu), ale některé postupy upravil přímo v Listině, čímž dal jednoznačně najevo význam ochrany osobní svobody. Konkrétně odstavec 3 a 4 tohoto článku stanovil temporální limity, tj. vymezil lhůty, po které může být obviněný (resp. podezřelý) zadržován bez rozhodnutí soudu, a zároveň stanovil, že obviněný může být zatčen jen na písemný a odůvodněný příkaz soudu. V odstavci 5 citovaného ustanovení pak je deklarováno, že jen soud může rozhodnout o vazbě obviněného, a to jen na základě výslovných zákonných důvodů.

            Všechna tato ustanovení jsou na základě ústavního zmocnění podrobněji rozvedena v příslušných ustanoveních trestního řádu. Konkrétně se jedná o § 67, § 68 a § 73b, vymezující důvody vazby a podmínky pro rozhodnutí o ní, § 69, upravující příkaz k zatčení a jeho realizaci, § 71 a § 72, které stanovují přípustnou délku vazby a rozhodování o jejím dalším trvání, § 73 a § 73a, které určují možnosti nahrazení vazby, a § 77, jenž upravuje způsob nakládání se zadrženou osobou.

2.2.  Právo na ochranu vlastnictví

            Podle článku 11 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pak vlastnické právo lze omezit jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona  a za náhradu.         V porovnání s osobní svobodou není vlastnické suverenitě připisován takový význam, což se odráží nejen v obecnější úpravě v Listině základních práv a svobod, ale i v trestním řádu. Zjednodušeně řečeno, v podstatě každý zásah do osobní svobody, související s trestním řízením, musí být učiněn s vědomím soudu (soudce), má li trvat déle než 48 hodin. Oproti tomu zásahy orgánů činných v přípravném řízení trestním do vlastnických práv soudní kontrole v takovém rozsahu podrobovány nejsou. Podle § 79 odst. 1 trestního řádu totiž policejní rada a další policejní orgány mohou s pouhým souhlasem státního zástupce odejmout komukoliv jakoukoliv věc, kterou považují za důležitou pro trestní řízení. Rozhodnutí soudu v takovém případě obecně zákonem vyžadováno není. Obdobně může policie jen se souhlasem státního zástupce rozhodnout o zajištění finanční částky, složené na účtu jakékoliv osoby, má-li podezření, že tato částka má spojitost s trestnou činností. Kontrolní činnost soudu v tomto případě zákonem sice upravena je, není však povinná pro všechny případy. Soud totiž rozhoduje o opravném prostředku na návrh osoby, jejíž finanční prostředky již byly zajištěny. Obdobná je pak situace též u rozhodování o zajištění majetku nebo cenných papírů.

2.3.  Nedotknutelnost obydlí

Podle článku 12 Listiny je obydlí nedotknutelné a nelze do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Pro účely trestního řízení odstavec 2 téhož článku povoluje vykonání domovní prohlídky, avšak pouze na písemný a odůvodněný příkaz soudce.

            Tyto ústavní zásady se pak podrobněji promítají v ustanoveních § 82 až § 85 trestního řádu. V § 82 odst. 1 trestního řádu jsou přesně vymezeny důvody domovní prohlídky, § 83 upravuje postup pří nařizování domovní prohlídky a stanoví, který soudce příkaz k prohlídce vydává. V § 84 se pak orgánům činným v přípravném řízení ukládá povinnost vyslechnout toho, v jehož obydlí má být prohlídka provedena s tím, že výslech má směřovat k odstranění důvodů domovní prohlídky. Výkon samotné domovní prohlídky upravuje § 85 trestního řádu. V § 85b pak je obdobně jako v případě domovní prohlídky upraven postup, při němž má být narušena nedotknutelnost obydlí v případě, že je třeba provést v něm důkaz, který nelze provést jinde.

            Ze znění článku 12 listiny vyplývá, že ústavně je chráněno pouze právo na nedotknutelnost obydlí, tj. prostorů, které fyzická osoba užívá pro své bydlení a kde má své soukromé a materiální zázemí. Ostatní prostory, které tedy nejsou určeny přímo k bydlení, již ochrany takové intenzity nepožívají. K prohlídce takového prostoru a pozemku proto již také ani podle trestního řádu není potřeba svolení soudu. Policejním orgánům pro tento účel postačuje souhlas státního zástupce.

2.4.  Nedotknutelnost přepravovaných zpráv a listovního tajemství

Tzv. listovní tajemství je každému zaručováno článkem 13 Listiny. Podle tohoto ustanovení nesmí nikdo narušit tajemství písemností a záznamů, ať už uchovávaných v soukromí nebo svěřených poštovní přepravě. Obdobně pak je ochráněno tajemství zpráv předávaných na dálku jinými způsoby, např. telefonem, telegrafem, e-mailem a podobně. Listina výslovně připouští výjimečné zásahy do tohoto tajemství, pouze však na základě zákona. Pro účely trestního řízení takové výjimky upravuje trestní řád v § 86 až 88. Orgány činné v trestním řízen tak mohou při objasňování závažné trestné činnosti zadržet zásilku, otevřít ji či případně zaměnit za jinou. Mohou odposlouchávat telefony a jiné obdobné telekomunikační provozy. Vzhledem ke značné intenzitě zásahu do soukromí vyžaduje trestní řád ve všech uvedených případech (kromě zadržení zásilky) pro realizaci takového úkonu rozhodnutí soudu. V případě záměny zásilky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pak musí být splněna též podmínka, že se jedná o úkony směřující k objasnění specifické trestné činnosti, resp. trestné činnosti zvlášť závažného charakteru.

 

2.5. Mezinárodní smlouvy

Vzhledem k tomu, že účelem rozhodování soudu v přípravném řízení je poskytnutí maximální možné ochrany výše popsaným právům za současného zohlednění účelu trestního řízení, nevystačí si soudce při rozhodování s trestním řádem, ale musí znát a dostatečně aplikovat přímo i ústavní předpisy, především Listinu základních práv s svobod. Podle článku 10 ústavy však vedle těchto předpisů musí umět aplikovat též mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, neboť i takové smlouvy (jsou-li Českou republikou ratifikované) jsou účinné a závazné bez toho, aby musely být ještě zvlášť vydány jako samostatný vnitrostátní předpis. Navíc tyto smlouvy, jsou-li v rozporu se zákonem, mají před zákonem přednost.

Většina mezinárodních smluv o lidských právech (pokud jejich předmětem není jen určitá oblast lidských práv) deklaruje v posledních 50 letech stále stejná práva obdobným způsobem. Rozdíl spočívá pouze v tom, na jaké platformě byly smlouvy vytvořeny a přijaty (OSN, Rada Evropy, OBSE atd.). Texty těchto smluv se v plném rozsahu promítly i do textu české Listiny základních práv a svobod, takže jejich přímá aplikace zdejšími soudy je nutná zřejmě jen výjimečně.

Mezi nejpodstatnější smlouvy o lidských právech a svobodách patří samozřejmě Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá Valným shromážděním Organizace spojených národů z 10. prosince 1948. Od ní se pak odvíjely další smlouvy, a to jak s celosvětovou působností (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech – oba přijaty v roce 1966, v ČSSR vyhlášeny v roce 1976), tak s působností evropskou (Konvence o ochraně lidských práv  a základních svobod z roku 1950). Právě zmíněná konvence z roku 1950, přijatá Radou Evropy, měla podstatný vliv na změnu trestního řádu, pokud jde o rozhodování soudu v přípravném řízení. Pod vlivem této konvence především v roce 1992 a 1993 (konvence byla vyhlášena v ČSFR až v roce 1992 pod číslem 209/92 Sb.) došlo několika dílčími novelami k přesunu značného množství rozhodnutí z orgánů moci výkonné na orgány soudní. S tím ostatně počítala již Listina základních práv a svobod, přijatá v době československé federace (č. 23/91 Sb.), neboť stanovila, že zásahy do nejdůležitějších práv a svobod mohou v trestním řízení zůstat v kompetenci prokuratury jen do konce roku 1991

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---