Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

7.4. Obsazení soudu a otázky s tím spojené

Trestní řád obecně rozlišuje v trestním řízení soudní rozhodování na rozhodnutí vydávaná soudcem, samosoudcem nebo senátem.

            Rozhodování samosoudcem v přípravném řízení nepřichází v úvahu. V naprosté většině jednotlivých druhů rozhodnutí je rozhodování svěřeno soudci. Vzhledem ke znění § 2 odst. 9 trestního řádu činí veškerá rozhodnutí  soudu v přípravném řízení, jedná-li se o rozhodování v prvním stupni, soudce. Ve smyslu tohoto ustanovení proto soudce v přípravném řízení v prvním stupni rozhoduje i v těch případech, kde trestní řád hovoří obecně o „soudu“ (viz např. § 70, § 72 odst. 3, § 73b odst. 3 věta třetí, § 75, § 76 odst. 4, § 77 odst. 1).

            Ze znění § 2 odst. 9 trestního řádu pak vyplývá, že samotný soudce rozhoduje pouze v těch případech, kdy vydává své rozhodnutí jako soud prvního stupně. A contrario z toho tedy vyplývá, že ve druhém stupni o stížnostech rozhoduje soud v senátě. Jako samozřejmost působí tato skutečnost v případech, kdy o stížnostech rozhoduje krajský soud. Pro něj tato skutečnost vyplývá z § 31 odst. 1,2 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Rozhodování soudu v senátě v přípravném řízení však přichází v úvahu i u okresních soudů. I okresní soudy totiž mohou rozhodovat jako orgány druhého stupně. Konkrétně se jedná o rozhodování o stížnostech proti usnesením státního zástupce, jež jsou vyjmenovaná v § 146a odst. 1 trestního řádu. Senát v tomto řízení o stížnosti rozhoduje i v těch případech, v nichž je trestní řízení vedeno pro trestný čin, který by po podání obžaloby projednával samosoudce podle § 314a odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení se vzhledem ke svému zařazení do části třetí trestního řádu vztahuje jen na řízení před soudem a nikoliv na rozhodování v řízení přípravném. V přípravném řízení v druhém stupni bude soud rozhodovat vždy v senátě, neboť pokud by měl rozhodovat samosoudce, muselo by to být i pro rozhodování v přípravném řízení podle § 146a trestního řádu výslovně stanoveno (arg. § 2 odst. 9 tr. řádu). Z těchto důvodů proto nesouhlasím s komentářem Dr. Baxy k trestnímu řádu, podle něhož by ve věcech, o nichž by v řízení před soudem příslušelo jednat samosoudci, měl samosoudce rozhodovat i podle § 146a trestního řádu.[25]

            Proti této argumentaci by však v současné době mohlo stát znění nového zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Ten totiž v § 35 odst. 1 zcela odlišně od předchozí úpravy stanovil, že okresní soud rozhoduje zásadně samosoudcem a senát rozhoduje jen v zákonem zvlášť stanovených případech (tak to ostatně upravuje i Ústava České republiky v článku 94 odst. 1). Trestní řád však na novou obecnou úpravu obsazení soudů dosud nijak nereagoval a stále stojí na principu, že pravidlem je rozhodování v senátě (§ 2 odst. 9 trestního řádu) a jinak (tj. soudcem nebo samosoudcem) se rozhoduje jen ve výslovně uvedených výjimkách. Trestní řád je přitom v tomto ohledu nutno považovat za lex specialis ve vztahu k zákonu o soudech a soudcích a jeho uplatňování má proto přednost.

            Senát okresního soudu se podle § 35 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve všech případech skládá z předsedy, jímž může být jen profesionální soudce, a dvou přísedících, tj. laiků zvolených do této funkce obecními zastupitelstvy. Krajský soud v přípravném řízení rozhoduje jen jako stížnostní orgán, a proto rozhoduje v senátě obsazeném třemi profesionálními soudci (§ 31 odst. 2 písm. b cit. zákona).

            Přidělování jednotlivých věcí k rozhodnutí konkrétním soudcům, resp. předsedům senátů, se řídí rozvrhem práce. Ten musí být podle § 41 zákona o soudech a soudcích vypracován vždy nově na každý kalendářní rok a musí být veřejně přístupný. Nutnost existence rozvrhu práce a jeho veřejnost jsou hlavními zárukami dodržování zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (viz článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

            Vzhledem k tomu, že v přípravném řízení musí být soudce k dispozici prakticky nepřetržitě 24 hodin denně v pracovní i mimopracovní době, řeší se přidělování věcí, v nichž je třeba rozhodnout v přípravném řízení, formou tzv. služeb v rámci pracovní pohotovosti.  Ve vykonávání těchto služeb se všichni  soudci okresních soudů střídají (zpravidla po týdnu) tak, aby byli v případě nutnosti schopni kdykoliv rozhodnout o návrhu státního zástupce nebo podnětu policejního orgánu. U některých větších soudů je na rozhodování v přípravném řízení trvale vyčleněn jeden konkrétní soudce, který však tuto agendu vyřizuje jen v běžné  pracovní době. Věci, jež je nutné neodkladně vyřídit v mimopracovní době, rozhoduje opět soudce, na něhož podle rozvrhu práce vychází služba.

Vydávání rozhodnutí v přípravném řízení střídajícími se soudci s sebou přináší i jistá úskalí a omezení v jinak běžné pracovní i mimopracovní činnosti soudců. Soudce totiž zpravidla v době své služby nemůže vykonávat svou běžnou práci v potřebném rozsahu, zejména si na toto období nemůže nařizovat jednání se stranami. Omezen je i v osobním životě, protože i v mimopracovní době musí být buď na pracovišti anebo alespoň v telefonickém dosahu.

Střídání soudců při vyřizování agendy přípravného řízení trestního s sebou však přináší i problémy, které se týkají kvality rozhodování. U naprosté většiny okresních soudů se v rámci služeb účastní rozhodování v přípravném řízení též soudci, kteří jinak trestní agendu nezpracovávají, tj. soudci, jejichž hlavní pracovní náplní je rozhodování občanskoprávních sporů a další věci řešené v občanském soudním řízení.

Ústava ani zákon o soudech a soudcích sice nerozlišují soudce podle jejich specializace a každý soudce by proto měl být dostatečně způsobilý vydávat rozhodnutí mající původ v jakémkoliv právním oboru. V současné době je však rozsah právní úpravy jednotlivých oblastí života společnosti i jednotlivců natolik široký, že žádný soudce ve skutečnosti není schopen mít opravdu hluboké znalosti ve všech oborech práva a nemůže je tedy ani v bezchybné kvalitě v takovém rozsahu uplatňovat. Na druhé straně je třeba připustit, že oblast rozhodování soudu v přípravném řízení není natolik široká, aby i soudce praktikující v jiném právním oboru nebyl schopen se ji dostatečně naučit a správně ji i aplikovat. Přesto v praxi dochází u občanskoprávních soudců k některým menším formálním nedostatkům při vydávání rozhodnutí. Za mnohem závažnější však považuji tu skutečnost, že tito soudci mnohem snadněji podléhají argumentům státních zástupců a policejních orgánů, směřujícím k vydání rozhodnutí, na jehož základě poté dojde k nějakému zákonem předvídanému zásahu do základních práv a svobod fyzických či právnických osob. K tomuto dochází zřejmě z obavy, že svým negativním rozhodnutím o podaném návrhu či žádosti, by soudci mohli zkomplikovat práci orgánům činným v přípravném trestním řízení. Z vlastní soudní praxe i z informací od kolegů z jiných soudů vím, že např. procento obviněných propuštěných na svobodu při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, je  mnohem vyšší v případech, kdy o návrhu rozhodoval trestní soudce oproti případům, v nichž rozhodovali soudci občanskoprávní. Taková praxe je však naprosto nevhodná a nepřípustná. Každý soudce (i když není trestní specialista) musí argumenty předkládané státním zástupcem hodnotit především z hlediska ochrany práv a svobod, neboť právě k tomuto účelu bylo rozhodování v přípravném řízení soudcům svěřeno.

Další otázkou, dotýkající se soudců v přípravném řízení je otázka jejich vyloučení z rozhodovací činnosti. Vyloučení soudců i jiných orgánů činných v trestním řízení je upraveno v § 30 a § 31 trestního řádu. Výklad těchto ustanovení v praxi alespoň v obecné rovině nečiní žádné zvláštní potíže. V přípravném řízení však mohou nastat situace, které trestní řád není schopen řešit. I v přípravném řízení se totiž může stát, že soudce obdrží návrh, z něhož zjistí, že pro existující poměr k věci nebo i k osobě, jíž by se jeho rozhodnutí dotýkalo, je z rozhodování vyloučen. V takovém případě by soudce měl usnesením podle § 31 odst. 1 trestního řádu rozhodnout o svém vyloučení a zajistit předání věci jinému soudci. Pro „řádná“ soudní řízení je pro takové případy způsob zastupování soudců stanoven v rozvrhu práce. Pro účely rozhodování v rámci pracovní pohotovosti však takové zastupování zpravidla v rozvrhu práce stanoveno není, protože by to znamenalo, že i v mimopracovní době by musel být připraven pro tyto účely další „záložní“ soudce. To je však z pracovněprávních i osobních hledisek naprosto neúnosné, zejména na malých soudech. V takových případech, kdy vyloučený soudce drží návrh, o němž je třeba ve velmi krátké lhůtě v mimopracovní době rozhodnout, nezbývá zřejmě nic jiného, než aby se tento soudce snažil kontaktovat jiného soudce příslušného soudu s tím, aby o návrhu rozhodl on. Zájem na vyloučení pochybností o objektivitě rozhodování zde totiž jednoznačně převažuje nad zásadou „zákonného soudce“.

V krajních případech se však může stát, že vyloučený soudce nebude schopen v zákonem omezené době zajistit rozhodnutí jiným soudcem. V takové situaci soudci zřejmě nezbude, než aby o návrhu rozhodl sám, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí bude muset svůj poměr k dané věci nebo dotčené osobě přiznat a podrobně ho vysvětlit a mnohem pečlivěji než v jiných případech bude muset rozebrat konkrétní důvody, které ho k vydání rozhodnutí vedly. Každý soudce je totiž ze zákona (§ 69 odst. 1 a § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) povinen za všech situací rozhodovat nestranně a je i otázkou soudcovské etiky, aby nestranně dokázal rozhodnout i ten soudce, který má k projednávané věci nebo dotčené osobě nějaký bližší vztah.

Může se ale stát i to, že z projednávání konkrétního návrhu budou vyloučení všichni soudci příslušného okresního soudu, protože např. jeden ze soudců figuruje v trestním řízení proti obviněnému, jehož se návrh týká, jako poškozený. I v takovém případě zřejmě nezbude soudci, jemuž byl doručen např. návrh na vzetí obviněného do vazby, než o takovém návrhu rozhodnout, přičemž v odůvodnění rozhodnutí se bude muset vypořádat i s možnými námitkami podjatosti, a to i v případě, že takové námitky ve skutečnosti ani nikdo nevznese.

Připouštím, že tento můj názor není akceptovatelný pro všechny soudce a že jiní soudci by jistotu objektivního rozhodování nadřadili nad účel trestního řízení, a nebylo-li by možné zajistit rozhodnutí jiným soudcem, tak by prostě rozhodnutí nevydali, i kdyby to ohrozilo vyšetřování. Tento postup však lze zvolit pouze v případech, v nichž soudce není vázán přesně stanoveným časovým limitem.  V případě rozhodování o vazbě však soudce musí rozhodnout ve lhůtě 24 hodin, neboť delší omezování obviněného na svobodě je nepřípustné. Bude-li pak soudce v takové situaci  v blízkém kladném vztahu k obviněnému nebo někomu z jeho rodiny nebo bude-li mít jiný blízký vztah k projednávané věci, tak rozhodnutí o propuštění obviněného bude moci být vykládáno jako projev podjatosti. To by pak mohlo soudce tlačit do rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby i když pro to nejsou splněny zákonné podmínky, což je také nepřípustné. Naštěstí pravděpodobnost vzniku výše popsané situace je jen minimální, a proto mé úvahy mají spíše teoretický charakter.

Mnohem praktičtější význam než úvahy popsané v předchozích odstavcích má ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu, popisující jiné konkrétní důvody pro vyloučení soudce z rozhodování. V tomto případě se však jedná o vyloučení soudce z rozhodování po podání obžaloby, jestliže tento soudce činil některé úkony v přípravném řízení v téže věci. Toto vyloučení se netýká všech úkonů soudce, jež v přípravném řízení přicházejí v úvahu, ale jen těch rozhodnutí, která jsou taxativně vypočtena v poslední větě § 30 odstavec 2 trestního řádu, tj. příkaz k domovní prohlídce, příkaz k zatčení a rozhodování o vazbě (nikoliv rozhodnutí o propuštění zadržené osoby). Jedná se o výčet taxativní, který nelze rozšiřovat, a to i přesto, že tento seznam úkonů je beze změn účinný již od 1.1. 1992 (novela trestního řádu č. 558/1991 Sb.), přičemž počet úkonů, jež může soudce v přípravném řízení činit, se od té doby podstatně zvýšil. V poslední době se mezi soudci hovořilo především o tom, zda by neměl být z meritorního rozhodování věci být vyloučen soudce, který v přípravném řízení vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Argumentovalo se tím, že se jedná o rozhodnutí svou povahou v některých případech i závažnější ve srovnání s povahou rozhodnutí vypočtených v § 30 odst. 2 trestního řádu, přičemž soudce se s vyšetřovanou trestnou činností seznamuje nejméně ve stejném rozsahu jako v uvedených případech a činí si tak na věc již ve fázi přípravného řízení svůj názor, který jej pak může nepřípustně ovlivnit při rozhodování ve věci samé. Nicméně i přes tuto argumentaci většina soudní praxe setrvala na tom, že výše uvedený výčet je taxativní a rozšiřovat jej nelze.

V tomto okamžiku je na místě připomenout, že ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva se v posledních rozhodnutích týkajících se otázek podjatosti soudců, kteří rozhodovali v přípravném řízení, nestaví striktně za stanovisko, že soudce, rozhodující v přípravném řízení musí nutně být vyloučen z projednávání věci samé v řízení před soudem. Např. ve věci Hauschild versus Dánsko tento soud konstatoval, že v přípravném řízení je soudce nezávislý a není pověřen ani přípravou věci pro proces, ani tím, aby nařídil postavení obviněného před soud. Otázky, které takový soudce rozhoduje se nekryjí s otázkami, které bude muset řešit při meritorním rozhodování o věci samé.[26] Evropský soud pro lidská práva tímto opustil svůj dřívější názor, podle něhož každý soudce rozhodující v přípravném řízení je vyloučen z rozhodování věci v řízení před soudem. Naopak se přiklonil k tomu, že otázky podjatosti za takové situace je třeba hodnotit případ od případu podle konkrétních okolností projednávaného případu. Náš trestní řád ovšem nutnosti podrobnějšího zkoumání těchto okolností předešel tím, že naprosto jednoznačně v § 30 odst. 2 označil soudce, podílejícího se na některých přesně vymezených rozhodnutích přípravného řízení, za vyloučeného.

Toto ustanovení má opět významnou souvislost s rozvrhem práce. Vzhledem k tomu, že výše uvedené úkony mohou být prováděny v průběhu celého přípravného řízení po delší časové období, může se zejména na menších soudech stát, že se svým rozhodováním postupně vyloučí všichni soudci trestního úseku nebo v krajních případech dokonce všichni soudci příslušného soudu. Toto ustanovení pak samozřejmě klade vyšší požadavky i na pracovníky soudní kanceláře, kteří by měli po podání obžaloby zkoumat, zda v přípravném řízení nebyly prováděny úkony, jež by z rozhodování vylučovaly soudce, který by jinak byl podle rozvrhu práce k projednání věci příslušný. Zejména v rozsáhlejších trestních věcech, kdy přípravné řízení trvá delší dobu, si totiž soudce nemusí pamatovat, že v dané věci rozhodoval již v přípravném řízení. Tuto skutečnost by soudce sice měl zjistit okamžitě ze spisového materiálu při jeho studiu, jsou však známy i případy, kdy při podání obžaloby nebylo z nějakého důvodu rozhodnutí z přípravného řízení do spisu založeno. Největší riziko pak hrozí v případech, kdy v přípravném řízení rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí okresního soudu o vazbě obviněného senát krajského soudu. V písemném vyhotovení takového rozhodnutí totiž zpravidla bývá uvedeno pouze jméno předsedy senátu a jména přísedících (resp. soudců – členů senátu krajského soudu) jsou uvedena jen v protokolech o neveřejném zasedání, v němž bylo rozhodováno. Tyto protokoly přitom jsou uchovávány jen ve spisech, které se vedou o konkrétní stížnostní věci a nezakládají se do trestního spisu, jenž se později s obžalobou předkládá soudu. Může se tak snadno stát (a v praxi se to i několikrát stalo), že v řízení po podání obžaloby se na rozhodování bude podílet soudce,  který je v dané věci z rozhodování vyloučen. Důsledkem takového postupu pak samozřejmě může být zrušení rozhodnutí vydaného vyloučeným soudcem   v rámci řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích a mohlo by to vést i ke kárnému postihu vyloučeného soudce.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---