Rozhodování soudu v přípravném řízení trestním

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

6. Typy, forma a obsah rozhodnutí soudu v přípravném řízení

 

Pro formy rozhodnutí soudu v přípravném řízení platí obecná ustanovení trestního řádu, zejména § 119 odst. 1. V úvahu zde samozřejmě nepřichází rozhodování rozsudkem nebo trestním příkazem. Soud rozhoduje v zákonem vymezených případech usnesením, velká část rozhodnutí soudu v přípravném řízení je však vydávána v podobě rozhodnutí svého druhu, tj. zejména opatření, nařízení a příkazů.

Přestože v přípravném řízení není prováděno klasické dokazování, je každé rozhodnutí soudu výsledkem určité části trestního procesu a vyplývají z něho pro dotčené osoby vynutitelná práva a povinnosti. Aby ale tyto povinnosti byly opravdu vynutitelné, musí každé rozhodnutí splňovat obsahové i formální podmínky stanovené trestním řádem.

6.1. Usnesení

Usnesením se v přípravném řízení (ale i v jiných částech trestního procesu) rozhoduje všude tam, kde z trestního řádu nevyplývá, že se rozhoduje jiným zákonem předvídaný rozhodnutím, tj. rozsudkem, trestním příkazem nebo rozhodnutím sui generis. Zpravidla text zákona v příslušném ustanovení obsahuje sloveso „rozhodnout“. Jedinou výjimkou při rozhodování soudu v přípravném řízení je nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu podle § 116 odst. 2 trestního řádu. Zde trestní řád zcela nesystematicky hovoří o tom, že soudce pozorování „nařídí“, což by nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o rozhodnutí svého druhu. Hned z druhé věty však vyplývá, že se o nařízení pozorování rozhoduje usnesením, proti němuž je přípustná stížnost.

Formu usnesení pro rozhodnutí soudu v přípravném řízení vyžaduje trestní řád v následujících případech:

–         rozhodnutí o návrhu obviněného na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 trestního řádu)

–         rozhodnutí o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce (§ 37a trestního řádu)

–         rozhodnutí o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajovat (§ 40a trestního řádu)

–         rozhodnutí o tom, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím zástupce (§ 44 trestního řádu)

–         rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu a ustanovení zmocněnce poškozenému z řad advokátů (§ 51a trestního řádu)

–         rozhodnutí o vazbě obviněného (§ 68 odst. 1, § 69 odst. 5, § 72 odst. 3, § 73 odst. 1, § 73a odst. 1,2,3 trestního řádu)

–         rozhodnutí o zadržené osobě (§ 77 odst. 2 trestního řádu)

–         rozhodnutí o pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2 trestního řádu)

–         rozhodnutí o stížnosti proti některým usnesením státního zástupce (§ 146a odst. 1 trestního řádu)

–         rozhodnutí o vazbě obviněného vydaného z ciziny (§ 377 odst. 2 trestního řádu)

 

 

Narozdíl od rozhodnutí svého druhu je forma a obsah usnesení přesně stanoven zákonem. Podle § 134 trestního řádu usnesení musí obsahovat

·        označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde (tj. soudu či soudce)

·        den a místo rozhodnutí

·        výrok s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo v rozhodnutí použito

·        odůvodnění

·        poučení o opravném prostředku

 

Nejpodstatnější částí usnesení samozřejmě je výrok. Ten proto musí být naprosto jasný a určitý, aby nevzbuzoval pochybnosti o svém obsahu, neboť právě výrok usnesení konstituuje práva a povinnosti dotčených subjektů. Aby bylo zřejmé, že výrok usnesení má zákonný podklad, musí z něho být zřejmé, o která ustanovení trestního řádu se rozhodující soudce (popř. soud) opíral.

Obsah odůvodnění usnesení sice nezakládá pro nikoho žádná práva a povinnosti, přesto však tato část písemného rozhodnutí je podstatná a nezbytná. V přípravném řízení přitom je obsahu odůvodnění usnesení věnovat možná větší pozornost, než v jiných částech trestního řízení, neboť rozhodnutí soudu mohou podstatnou mírou negativně zasahovat do základních práv a svobod dotčených osob, které navíc v některých případech ani nemají možnost předem rozhodnutí soudu svým projevem ovlivnit. Z odůvodnění proto musí být naprosto zřejmé, jaké konkrétní důvody k vydání usnesení vedly. Nedostatečně odůvodněné usnesení by proto na základě stížnosti mohlo být pro nepřezkoumatelnost zrušeno soudem druhého stupně, případně by z téhož důvodu mohl o jeho zrušení rozhodnout na ochranu práv dotčených osob ústavní soud.[23]

6.2. Rozhodnutí sui generis

Rozhodnutí soudu či dalších orgánů činných v trestním řízení jinou formou než rozsudkem, trestním příkazem nebo usnesením sice přicházejí v úvahu zřejmě ve všech fázích trestního řízení, v přípravném řízení se však tento méně formální způsob rozhodování uplatňuje nejčastěji. Těmito typy rozhodnutí se řeší případy, v nichž je sice rozhodnutí soudu nebo soudce nezbytné, ale forma usnesení pro ně není vhodná vzhledem k jejich povaze, specifickému obsahu a zvláštnímu režimu doručování. Tato rozhodnutí totiž soud vydává v případech, v nichž je třeba rozhodnout bez zbytečného prodlení o úkonu, o němž by se z kriminalisticko taktických důvodů měla (až na výjimky) dotčená osoba dozvědět až těsně před jeho provedením nebo dokonce až po jeho provedení. Z těchto důvodů také nelze tato rozhodnutí sui generis napadnout opravnými prostředky, a to i přesto, že na jejich základě dochází k nikoliv nepodstatným zásahům do základních lidských práv a svobod. I rozhodnutí svého druhu by proto, pokud jakýmkoliv způsobem omezují zákonem chráněná práva a svobody, měla být pečlivě odůvodněna, i když trestní řád odůvodnění jako součást rozhodnutí požaduje pouze při vydávání některých z nich (viz ustanovení § 83 odst. 1, § 88 odst. 2, § 88a odst. 1 a § 69 odst. 2 trestního řádu). V případech, kdy takové rozhodnutí, zasahující do základních práv a svobod odůvodněno není, mohlo by být kvůli absenci odůvodnění považováno ústavním soudem za rozhodnutí neopodstatněné a jako takové zrušeno. To by pak ve svém důsledku mohlo vést k procesní nepoužitelnosti důkazů, jež byly postupem vycházejícím z neodůvodněného rozhodnutí soudu opatřeny, čímž by v krajních případech mohlo dojít i ke zmaření celého trestního stíhání. Ze stejných důvodů pak samozřejmě musí být dostatečně jasný a určitý, pochyby nevzbuzující výrok rozhodnutí, neboť v opačném případě by již při hlavním líčení v projednávané věci mohla být namítána nezákonnost důkazů, získaných na základě nejasného rozhodnutí.

Zákonný požadavek písemného odůvodňování rozhodnutí sui generis však může na druhé straně narážet na požadavky kriminalistické taktiky. Nejmarkantnější je to např. u příkazu k domovní prohlídce. Tento příkaz musí být ze zákona písemně odůvodněn, přičemž dostačující není pouze odkaz na právní ustanovení a obecné konstatování potřebnosti prohlídky. Odůvodnění v každém případě musí být postaveno na skutkových důvodech. Domovní prohlídku však je nezřídka třeba provádět ještě v průběhu přípravného řízení, kdy teprve výsledky domovní prohlídky jsou podkladem pro rozhodnutí o způsobu dalšího vyšetřování. Odůvodněný příkaz však při domovní prohlídce musí být doručen uživateli domu nebo bytu, který poté na základě skutečností zjištěných z odůvodnění příkazu může činit kroky ke zmaření dalšího postupu policejních orgánů. Za této situace soudce musí pečlivě zvažovat, které skutečnosti, zjištěné z vyšetřovacího spisu, uvede do svého rozhodnutí, v každém případě tam ale musí uvést alespoň takové minimum informací, které bude dostatečně hovořit o potřebnosti daného konkrétního rozhodnutí.

Rozhodnutí svého druhu jsou trestním řádem označena nejčastěji jako příkazy či nařízení, mohou mít však též podobu souhlasu, ustanovení, či jiného opatření. Ve všech případech by se ale terminologicky mělo jednat spíše o povolení než příkazy či nařízení, protože soud v přípravné fázi trestního řízení není ten, kdo je pánem řízení, ale pouze kontroluje existenci podmínek pro zásah do některých práv a svobod a určuje meze těchto zásahů. V žádném případě by tedy neměl nařizovat nebo přikazovat, jaké úkony mají být v přípravném řízení prováděny. Toto je však otázka spíše terminologická.

Konkrétně trestní řád pro rozhodnutí soudu v přípravném řízení upravuje rozhodování formou rozhodnutí sui generis v těchto případech:

–         souhlas s vyžádáním informací o utajovaných skutečnostech (§ 8 odst. 4 trestního řádu)

–         ustanovení obhájce a zrušení ustanovení (§ 39 trestního řádu)

–         zproštění obhájce povinnosti obhajovat (§ 40 trestního řádu)

–         výběr konkrétních zmocněnců, jestliže by počet zvolených zmocněnců překročil zákonem stanovený limit (§ 44 trestního řádu)

–         příkaz k zatčení (§ 69 odst. 1 trestního řádu)

–         příkaz k domovní prohlídce (§ 83 odst. 1 trestního řádu)

–         příkaz k provádění důkazu v bytě či obydlí (§ 85b trestního řádu)

–         souhlas s otevřením zásilky (§ 87 odst. 1 trestního řádu)

–         souhlas se záměnou zásilky (§ 87a odst. 1 trestního řádu)

–         nařízení odposlechu telekomunikačního provozu (§ 88 odst. 1 trestního řádu)

–         příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu (§ 88a odst. 1 trestního řádu)

–         povolení ke sledování osob a věcí v některých případech (§ 158d odst. 3 tr. řádu)

–         povolení k použití agenta (§ 158e odst. 4 trestního řádu)

–         vydání zatýkacího rozkazu (§ 376 odst. 1 trestního řádu).

 

 

Rozhodnutí soudce v přípravném řízení mají stejnou formu jak pro případ, že soudce návrhu nebo žádosti státního zástupce (v některých případech jen policejního orgánu) vyhoví, tak pro případ, že soudce takovému návrhu vyhovět nechce. V takovém případě pak v situaci, kdy pro rozhodnutí je vyžadována forma usnesení, bude ve výroku uvedeno, že se návrh, či žádost zamítá. To se však zpravidla neděje při rozhodování o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. V takovém případě je zamítavý výrok nadbytečný, protože usnesení musí obsahovat výrok o propuštění obviněného na svobodu, případně další výroky o přijetí náhrady za vazbu, z čehož je jednoznačně zřejmé, že návrh státního zástupce nebyl akceptován. Pokud soudce vydává negativní rozhodnutí, jež má jinak formu sui generis, zpravidla se tak děje neformálním přípisem, v němž soudce sdělí státnímu zástupci, příp. policejnímu orgánu, že pro vydání navrhovaného rozhodnutí neshledal důvody.

            Pokud jde o opravné prostředky, proti rozhodnutím, jež mají formu svého druhu, opravné prostředky přípustné nejsou. Pokud jde o usnesení, je opravným prostředkem stížnost. Ta je přípustná v naprosté většině případů, kdy soudce rozhoduje usnesením v přípravném řízení. Stížnost samozřejmě není přípustná proti usnesení, kterým bylo podle § 146a trestního řádu rozhodováno o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce nebo policejního orgánu, neboť usnesení soudu je již rozhodnutím, vydaném v řízení o řádném opravném prostředku. Stížnost však není přípustná ani proti rozhodnutím, jimiž byl na svobodu propuštěn zadržený nebo zatčený obviněný, jestliže obviněný je propuštěn proto, že nejsou dány důvody vazby. V takovém případě se totiž nejedná o rozhodnutí o vazbě, ale o rozhodnutí o zadržené (zatčené osobě). Pokud však důvody vazby obviněného dány jsou a obviněný je na svobodu propouštěn proto, že přijal některé náhradní opatření podle § 73 nebo § 73a trestního řádu, tak v takovém případě proti usnesení soudce stížnost přípustná je, byť nemá odkladný účinek (viz § 74 trestního řádu. Stížnost pak dále není přípustná proti usnesení podle § 44 odst. 2 trestního řádu, jímž bylo rozhodnuto, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat jen prostřednictvím společných zmocněnců. Pokud by se totiž opravný prostředek v tomto případě připustil, zablokovalo by rozhodování o stovkách či tisících možných stížností celé trestní řízení, což by samozřejmě bylo kontraproduktivní.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---