Zákon o obětech trestných činů a novela trestního řádu číslo 45/2013 Sb.
Rubrika: Novely trestních předpisů ׀ Zobrazeno 7 560x ׀ 
Poslat kamarádovi
׀
K § 5
Základními podmínkami pro poskytnutí bezplatné pomoci jsou:
- a) žádost oběti,
- b) skutečná potřeba pomoci,
- c) oběť patří mezi zákonem typově vymezené oběti.
Žádost nemusí mít písemnou podobu, může být i neformální. Je přitom na subjektu zapsaném v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, aby posoudil, zdali oběť pomoc skutečně potřebuje. Bude-li pomoc odepřena, může se odmítnutá osoba obrátit se stížností na Ministerstvo spravedlnosti podle § 45. Okruh obětí byl stanoven tak, aby zahrnoval všechny zvlášť zranitelné oběti. Jedinou výjimkou jsou oběti trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku). V těchto případech, byť jde o děti, vzniká především následek v podobě neplacení výživného. Statisticky se přitom jedná o jeden z nejčastěji stíhaných trestných činů. To by mohlo neúměrně zatížit jak povinné subjekty, tak i stát, který poskytuje dotace akreditovaným subjektům. Pokud by však činem vzniklo nebezpečí nouze nebo trvale nepříznivý následek, má i taková oběť právo na bezplatnou pomoc.
V odstavci 2 se výslovně uvádí, že odstavec 1 představuje pouze minimální rozsah bezplatně poskytovaných služeb pro oběti trestných činů. Subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou poskytovat bezplatně své služby i v širším rozsahu, resp. širšímu okruhu obětí. Výslovně se proto uvádí, že subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů mohou odbornou pomoc poskytovat bezplatně i jiným než zvlášť zranitelným obětem. Pak ovšem na takové služby nepobírá akreditovaný subjekt státní dotaci od Ministerstva spravedlnosti. Ustanovením není také dotčeno poskytování pomoci podle zákona o sociálních službách či podle jiných právních předpisů.
K § 6
Podobně jako ustanovení § 5, týkající se bezplatné odborné pomoci, může být poskytováno bezplatně i právní zastupování, a to podle podmínek jednotlivých procesních předpisů (srov. např. § 51a trestního řádu).
Advokáti, ač nepodléhají akreditaci, mohou poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii). Jelikož systém akreditovaných subjektů nemá nahrazovat činnost advokátů, zejména v případech poskytování právních služeb soustavně a za úplatu, je výslovně v odstavci 2 uvedeno, že za úplatu může právní pomoc poskytovat jen advokát. Poskytuje-li právní služby i akreditovaný subjekt, nemůže za tyto služby požadovat úplatu přímo od oběti.
Odstavec 3 opravňuje subjekty podle § 39 odst. 1 písm. a) a Probační a mediační službu k poskytování právních informací obětem trestných činů. Působnost Probační a mediační služby vyplývá ze zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě (srov. ustanovení § 4). Možnost poskytování těchto služeb ze strany Probační a mediační služby se nepodmiňuje získáním akreditace.
K § 7
Dalším právem oběti je právo na informace. Toto obecné ustanovení se uplatní eventuálně i na informace, na které zákon výslovně v § 8 a násl. nepamatuje.
K § 8
Oběť má právo na poměrně široký okruh informací, jak plyne z ustanovení § 8 až § 13. Jestliže dojde ke kontaktu s policií bezprostředně po spáchání trestného činu, bylo by kontraproduktivní, kdyby byla zahlcena všemi informacemi. Bezprostředně po činu potřebuje oběť spíše okamžitou pomoc a informaci, kde se může zeptat, jak pokračuje prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Proto jsou podle odstavce 1 oběti při prvotním kontaktu s policií po spáchání trestného činu poskytnuty pouze základní informace ústně a další písemnou formou. Na žádost oběti je třeba i písemné informace srozumitelným způsobem ústně vysvětlit. Tím dochází k úplné implementaci čl. 4 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV o postavení obětí v trestním řízení.
Odstavec 3 pamatuje na situaci, kdy oběť podává trestní oznámení na státní zastupitelství. Informace pak obdrží od státního zástupce.
K § 9
Subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů má za povinnost poskytnout oběti informace především o službách, které poskytuje. Jestliže se na subjekt obrátí oběť s žádostí o službu, kterou subjekt neposkytuje, je jeho povinností informovat oběť o jiném subjektu, který požadovanou službu poskytuje. Dále subjekt poskytuje informace o právech oběti a o její úloze v trestním řízení. Stát nepřenáší své povinnosti na subjekt zapsaný v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, neboť později prostřednictvím policie nebo orgánů činných v trestním řízení musí takové informace stejně předat. Vychází se z toho, že takový subjekt, kterým je právnická osoba, jež se ve své činnosti věnuje obětem trestných činů, dokáže ve srovnání s policisty srozumitelněji práva oběti vysvětlit. Důvodem je i skutečnost, že rovněž oběť zpravidla více důvěřuje pracovníkům těchto organizací.
K § 10
Navrhuje se zakotvit určitou informační povinnost vůči oběti i ze strany donucovacích orgánů, se kterými může oběť přijít do styku při odhalování trestného činu, především při podání vysvětlení podle § 30 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, § 10 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, § 11 zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, § 11 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
V minimálním rozsahu se navrhuje stanovit informační povinnost i zdravotnickému zařízení, pokud je prvním kontaktním místem po spáchání trestného činu. Případy, kdy se oběť obrací nejprve na zdravotnické zařízení, jsou poměrně časté. Je proto důležité, aby se oběti dostalo alespoň základní informace, kde se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc. Předání této informace nijak zdravotnické zařízení nezatíží.
- Text je rozdělen na více částí
- « Předchozí část
- Pokračování textu »
- Část:
Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.
 Sdílet na
Facebooku |
