Zákon o obětech trestných činů a novela trestního řádu číslo 45/2013 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

B. Zvláštní část

 K části první (Práva obětí trestných činů a podpora subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů)

K § 1

V tomto ustanovení je uveden předmět úpravy zákona o obětech trestných činů. Předmětem úpravy jsou tři hlavní oblasti:

1. vymezení práv oběti jako subjektu zvláštní péče ze strany státu,
2. úprava poskytování peněžité pomoci obětem ze strany státu, a
3. stanovení právního základu pro spolupráci mezi státem a nevládními organizacemi, které poskytují pomoc obětem.

Účel zákona není výslovně upraven, obdobně jako v novém trestním zákoníku. Zpracovatel nepřistoupil k deklaratornímu formulování účelu (poslání) zákona o obětech. Účel zákona vyplývá z jeho konkrétních ustanovení a bezpochyby je jím zlepšení postavení obětí trestných činů i mimo trestní řízení a zajištění toho, aby s nimi bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zacházeno citlivě a aby byla respektována jejich důstojnost.

Odborníci zejména z řad psychologů se domnívají, že oběti trestných činů mnohdy neoznámí trestný čin i proto, že se bojí necitlivého zacházení ze strany policie. Právní úprava práv obětí a pomoci obětem by tak mohla napomoci, zejména budou-li ustanovení zákona dodržována, i ke snižování latence trestné činnosti.

K § 2

Ustanovení obsahuje výklad použitých pojmů.

Odstavec první uvádí, že trestným činem se pro účely tohoto zákona rozumí rovněž čin jinak trestný. Práva oběti náleží i osobám, na nichž byl spáchán čin, který sice naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale z důvodu  nedostatku věku nebo z důvodu nepříčetnosti se o trestný čin nejedná. Podmínky využití jednotlivých práv jsou pak nastaveny tak, aby bránily zneužívání postavení pojmově široce vymezené oběti (srov. § 3 odst. 1 – „nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti“, § 5 odst. 1 – „která tuto pomoc potřebuje“). Návrh počítá i s peněžitou pomocí osobám, kterým byla způsobena újma činem spáchaným osobou trestně neodpovědnou.

Odstavec druhý a třetí vymezuje pojem oběti jakožto ústřední pojem tohoto zákona. Vymezení pojmu oběti je ve shodě s čl. 1 Rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV, jakož i s Doporučením Rady Evropy Rec(2006)8. Omezení obětí pouze na osoby fyzické vychází z povahy věci. Pouze osoby fyzické mohou pociťovat újmu subjektivně. Pouze u fyzických osob lze zmírňovat jejich útrapy a předcházet sekundární viktimizaci. Právnická osoba jako umělá právní konstrukce nedisponuje vlastnostmi, které jsou příznačné pro živé bytosti.

Termíny majetková, nemajetková újma a bezdůvodné obohacení odpovídají terminologii trestního řádu po novele provedené zákonem č. 181/2011 Sb.

Ustanovení odstavce 2 je formulováno tak, aby i v případě pokusu, event. přípravy, kdy nedojde k účinku v podobě újmy, bylo možné osobu, vůči níž trestný čin směřoval, považovat za oběť.

Odstavec třetí je rozšířením pojmu oběti i na pozůstalé, protože tyto osoby pociťují jako vlastní újmu, jestliže došlo k usmrcení osoby blízké. Z uvedeného důvodu je nutné přiznat status oběti všem takto postiženým osobám a nelze mezi nimi diferencovat. Rozšíření je v souladu s čl. 2 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů.

V odstavci čtvrtém je vymezena kategorie zvlášť zranitelných obětí. Každá oběť je per se zranitelná a proto vyžaduje citlivé a starostlivé zacházení. Přesto existují oběti, které jsou zvláště zranitelné, pokud jde o nebezpečí způsobení druhotné újmy nebo mohou být zastrašovány pachatelem trestného činu. Některé oběti jsou pak zvláště náchylné k prohloubení jejich stresu a citového zranění samotnou účastí v trestním řízení, např. při výslechu. Tyto oběti potřebují speciální opatření, aby nebezpečí další viktimizace bylo omezeno na minimum. Vymezení zvláště zranitelných obětí je nesnadné. Zranitelnost může vyplývat z osobní charakteristiky oběti nebo z povahy či typu trestného činu, ze životní situace, v níž se nachází apod. Výčet zvlášť zranitelných obětí vychází z čl. 18 návrhu nové směrnice Evropského parlamentu a Rady zavádějící minimální standard práv, pomoci a ochrany obětí trestných činů. Ve výčtu jsou pod písmeny a) až c) uvedeny oběti, které jsou typicky zvlášť zranitelné. U kategorie pod písmenem d) záleží mnohdy na konkrétní situaci, které je činí zvláště zranitelnými. Proto byla zvolena taková úprava, která tuto kategorii obětí činí závislou na konkrétních podmínkách, které oběť činí zvláště zranitelnou. Na kategorii zvlášť zranitelných obětí jsou navázána některá jejich práva či rozsah těchto práv, např. právo na bezplatnou pomoc, opatření k zamezení druhotné újmy. Je třeba zdůraznit, že vymezení kategorie zvlášť zranitelných obětí se děje pouze pro účely tohoto zákona a dále, že akreditovaným subjektům nic nebrání v tom, aby poskytovaly bezplatnou odbornou pomoc nad rámec požadavků zákona i osobám, které sice zákon za zvlášť zranitelné nepovažuje, nicméně se s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu z hlediska viktimologického jedná o zvlášť zranitelnou oběť.

V odstavci pátém je definována tzv. sekundární viktimizace (druhotná újma). Pojem druhotné újmy (sekundární viktimizace) je pojmem, který se v odborné literatuře běžně užívá a je znám i širší veřejnosti. Jiné pojmy, jejichž použití bylo zvažováno, jako např. pojem „druhotná traumatizace“ se nevyskytují příliš často a mají zpravidla i jiné konotace, např. v oblasti medicíny. Viktimizací se označuje proces, v jehož rámci se z potenciální oběti stává oběť reálná. Primární újma tak vzniká v bezprostřední souvislosti se spáchaným trestným činem (např. způsobením škody na majetku, zraněním osoby). Jelikož se trestný čin již stal, zákon nemůže vzniku této újmy předcházet. Další újma může vzniknout oběti po dokonání či dokončení trestného činu jako jeho negativní důsledek, např. jako důsledek reakce okolí na spáchaný trestný čin. Zdrojem druhotné újmy mohou být také orgány státu nevhodným způsobem, kterým se k oběti chovají při prověřování a vyšetřování konkrétního činu. Zákon si klade za cíl omezit riziko druhotné újmy ze strany policie a orgánů činných v trestním řízení. Zákonem nelze zabránit sekundární viktimizaci jinými činiteli (např. v důsledku způsobu reakce příbuzných, přátel, spolupracovníků atd.), proto je definice druhotné újmy zúžena jen na vyjmenované činitele. S okruhem uvedených činitelů koresponduji i opatření k předcházení druhotné újmy v dílu pátém hlavy II.

Vymezení akreditovaného subjektu v odstavci 6 má význam pro další text zákona, aby nebylo nutné pojem znovu uvádět.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---