Zákon o obětech trestných činů a novela trestního řádu číslo 45/2013 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Zatímco práva poškozeného jsou v zásadě uspokojivě řešena, komplexní úprava práv obětí jako subjektu zvláštní péče absentuje. Dvě z těchto práv (právo na peněžitou pomoc a právo na sociální služby) vyplývají pouze nepřímo ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Některá další lze vyvodit z trestního řádu (právo na informace, právo na ochranu soukromí). I přes existenci těchto zákonů stále chybí vyšší standard práv obětí. Nedostatečně je upraveno právo na právní a jinou pomoc, právo na informace a právo na ochranu soukromí. Zcela absentuje celá řada opatření, kterými by bylo upraveno právo na ochranu oběti před druhotnou újmou. Není také specificky ve vztahu k obětem upravena státní podpora nestátních organizací poskytujících pomoc obětem trestných činů.

V zahraničí se v posledních dvou desetiletích přistupuje ke změnám a doplnění právních úprav s cílem zlepšení postavení oběti v trestním řízení a péče o oběti. Zpravidla je zvolen jeden ze dvou základních přístupů. Ke změnám právní úpravy dochází buď komplexně, tj. je přijat speciální zákon na ochranu obětí trestných činů, nebo jsou novelizovány existující právní předpisy. Příkladem samostatných úprav jsou země jako Švýcarsko, Rumunsko, Kanada, Německo. Cestou novelizací se vydalo např. Slovensko nebo Rakousko.

Ad 2)

Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení nebylo jako celek implementováno. Vycházelo se z předpokladu, že Česká republika má právní úpravu souladnou s rámcovým rozhodnutím. Několik dílčích změn trestního řádu bylo následně provedeno i s odůvodněním implementace rámcového rozhodnutí.

Za dobu účinnosti rámcového rozhodnutí vydala Komise Evropských společenství dvě hodnotící zprávy (16. 2. 2004,[1] 20. 4. 2009[2]). Obě hodnotící zprávy shodně konstatují, že cíle rámcového rozhodnutí nebylo dosaženo. Zpráva z roku 2009 u některých článků uvádí výhrady i vůči právnímu stavu v České republice. V Implementační zprávě ze dne 20. 4. 2009 se ČR vytýká nedostatečné provedení těchto článků:

• čl. 6, který se týká zvláštní pomoci obětem, že ČR nezajišťuje bezplatný přístup obětí k jinému poradenství než k právnímu poradenství a k právní pomoci.
• čl. 8 odst. 3, který se týká práva na ochranu, cílem ustanovení čl. 8 odst. 3 je zamezit kontaktům mezi obětí a pachatelem, zejména vytvořením oddělených čekáren v soudních budovách. ČR uvádí, že praxe je v souladu s tímto ustanovením (ačkoliv ne právní předpisy).
• čl. 13, který se týká specializovaných služeb a subjektů pro pomoc obětem. Článek 13 vyžaduje, aby členské státy podporovaly zapojení služeb pro pomoc obětem při přijímání, doprovázení a podpoře obětí. ČR uvádí, že stát finančně podporuje subjekty pro pomoc obětem a popisují jejich funkce, nepředkládá však žádný právní základ.

V současnosti byl předložen návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochrany obětí trestných činů. Směrnice ruší a nahrazuje rámcové rozhodnutí. Navrhovaný zákon přihlíží i k návrhu směrnice.

2. Návrh variant řešení

1)      rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována

1a) nulová varianta – zachování současného stavu

Při zachování současného stavu nedojde ke zlepšení postavení obětí trestných činů, zejména budou přetrvávat nedostatky v oblasti pomoci obětem trestných činů a v ochraně obětí před druhotnou újmou. Nebudou taktéž odstraněny námitky Komise proti právnímu stavu v České republice, pokud jde o implementaci rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení. Tím by Česká republika zaostávala za trendem v okolních státech, které přistupují k posílení práv obětí, ať již formou samostatného zákona nebo novelizací stávajících předpisů.

Nulová varianta, tj. nijak nereagovat na současný nedostatek v pomoci a ochraně obětí trestných činů, je proto  neakceptovatelná.

1b) úprava práv oběti

1b-1) novelizací stávajících zákonů

Zlepšení současného stavu v oblasti práv a ochrany obětí trestných činů lze dosáhnout i novelizací následujících předpisů: trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky.

Především novelizace trestního řádu by byla v některých směrech problematická. Vyžadovala by rozlišení mezi poškozeným, fyzickou osobou, a poškozeným, právnickou osobou, neboť práva obětí jsou právy fyzických osob. Do trestního řádu by bylo nutné začlenit ustanovení, které nemají procesní charakter. Další námitku lze uplatnit z hlediska obětí. Roztříštěná právní úprava není pro adresáta normy, kterým je především oběť, komfortní. Z uvedených důvodů je úprava matérie v několika předpisech  neakceptovatelná.

1b-2) samostatným zákonem

Pro samostatnost úpravy lze nalézt následující argumenty:

1)      Práva obětí jsou charakteru procesního (oběť jako procesní strana) i neprocesního (oběť jako subjekt zvláštní péče). Při novelizacích procesních předpisů a začleňování neprocesních práv do nich (např. právo na informace, právo na bezplatnou pomoc psychologickou apod.) dochází k rozšiřování ustanovení trestního řádu i o ustanovení, které nemají vliv na průběh trestního řízení. Naopak, je-li úprava neprocesních práv oběti samostatná, nedochází k neorganickému začleňování práv obětí jako subjektu zvláštní péče do trestního řádu. Určité provázanosti se však nelze vyhnout.

2)      Samostatnost zákona zdůrazňuje přístup státu k problematice obětí trestných činů.

3)      Samostatná úprava je pro adresáta, oběť, srozumitelnější, než roztříštění do několika předpisů, v nichž by se některá ustanovení obsahově opakovala.

4)      Samostatnou úpravou se sleduje i změna přístupu orgánů činných v trestním řízení k obětem. Samostatnost zákona je i signálem ve směru k obětem trestných činů, že s nimi bude zacházeno s respektem k jejich osobnosti a situaci, v níž se nachází. To by pak mohlo ve svém důsledku přispět i k ochotě obětí oznamovat trestné činy (a tedy ke snížení latence kriminality), neboť podle policejní statistiky jsou to právě oběti, které oznamují trestné činy a jejichž svědectví bývá leckdy stěžejní pro zjištění a odsouzení pachatele.

Doporučuje se proto volba této varianty. 

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---