Novela trestního řádu číslo 207/2011 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5

V souvislosti s předmětnou novelou zaznívají obavy, že média nebudou moci informovat veřejnost o případech, kdy je dán zájem veřejnosti na tom, aby se určitou informaci dozvěděla, např. pokud je obětí trestného činu čelní představitel státu a tento čin byl spáchán pro výkon jeho funkce, nebo mají média k dispozici záznamy z policejních odposlechů nasvědčující tomu, že určitý veřejný činitel spáchal trestný čin. V takovém případě se střetávají dvě ústavně zaručená práva – právo na ochranu soukromí podle článku 7 LZPS a právo na svobodu projevu a na informace podle článku 17 LZPS. Článek 17 sice zajišťuje právo na svobodu projevu a na informace, nicméně takové právo není zcela neomezené. Limity tohoto práva stanoví článek 17 odst. 4 LZPS, který umožňuje toto právo zákonem omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. I když i podle stávající právní úpravy by se taková skutečnost měla zkoumat v rámci posuzování protiprávnosti předmětného jednání, navrhuje se za účelem právní jistoty výslovně upravit přímo v zákoně, že zveřejnění informací, pro které platí zákaz zveřejnění, je možné, pokud je na zveřejnění dán veřejný zájem, který převáží zájem na ochraně soukromí dotčené osoby.

Otázku, zda právo veřejnosti na informace převáží nad právem na ochranu soukromí, je zapotřebí zkoumat v každém konkrétním případě, kdy se právo na informace dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem – tj. v tomto případě           s právy a svobodami druhých. V každém případě je třeba posuzovat sledovaný účel zveřejnění, způsob zveřejnění, jakož i zveřejněním dosažený či předpokládaný účinek. V případě, že zveřejnění totožnosti osoby je natolik ve veřejném zájmu, že ústavní právo na informace převáží ústavní právo na ochranu soukromí (tj. např. v případě, že je daná osoba osobou veřejně činnou, např. politikem, u kterých je v judikatuře Ústavního soudu připuštěna snížená míra ochrany soukromí ve prospěch práva veřejnosti na informace, trestný čin byl spáchán v souvislosti s výkonem jeho veřejné činnosti a má tak dopady do veřejné sféry, a způsob, rozsah a účinky zveřejnění jsou přiměřené sledovanému cíli, tj. informování veřejnosti), pak v daném případě chybí protiprávnost zveřejnění a ten, kdo informaci zveřejnil, nebude postižen. Otázku protiprávnosti zveřejnění i s ohledem na ústavní mantinely je však třeba řešit vždy v konkrétním případě při posouzení všech rozhodných skutečností.

Kritériem posouzení oprávněnosti zveřejnění, které český právní řád zná (viz např. vyvlastnění) a který je zejména znám v soudní judikatuře, je institut „veřejného zájmu“, jehož existenci v případě sporu posoudí podle konkrétních okolností případu v konečné instanci nezávislý a nestranný soud.

Dále se navrhuje jednotně upravit další důvodné výjimky ze zákazu zveřejnění, odstranit aplikační výkladové nejasnosti a upravit postup, který subjekt je příslušný k udělení souhlasu se zveřejněním v případě smrti dotčené osoby.

Zhodnocení souladu navrhované úpravy s ústavním pořádkem České republiky, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a s akty práva Evropské unie

Navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, respektuje zejména článek 10 a 17 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud k roli médií
a svobodě projevu uvedl následující: „Teprve tehdy, když se…svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny …, nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný účinek. Všechna zmíněná omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem sledujícím svrchu uvedený přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak tyto omezující zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné.
V zájmu splnění těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky. (Nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007).

Navrhovaná úprava je rovněž v souladu s právními předpisy Evropské unie a mezinárodními smlouvami, z nichž se právy obětí trestné činnosti zabývají zejména následující:

– rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení,

– Úmluva o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989 (vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.).

Právo na ochranu soukromí je obecně chráněno také v článcích 17 a 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v článcích 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na svobodu projevu  a svobodné šíření a přijímání informací je chráněno v článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech  a v článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Navrhovaná úprava také respektuje Doporučení č. 13 o šíření informací prostřednictvím sdělovacích prostředků ve vztahu k trestnímu řízení, které bylo přijato Výborem ministrů Rady Evropy dne 10. července 2003.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---