Nález ústavního soudu číslo 43/2012 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7

26. Ústavní soud zdůrazňuje, že zmíněné riziko nadužívání (a s ním i zneužívání) tohoto opatření jako běžného nebo rutinního prostředku není dáno jen v rovině abstraktní, nýbrž o něm vypovídají i relevantní statistické údaje. Jak uvedl již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (bod 49), podle zprávy o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky za rok 2008, vypracované Ministerstvem vnitra, bylo v uvedeném roce na území České republiky zjištěno celkem 343799 trestných činů, z toho bylo objasněno 127906 trestných činů. Ve stejném období představoval počet žádostí o poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, resp. provozních a lokalizačních údajů číslo 131560 [srov. zprávu Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 18. dubna 2011 s názvem „Hodnotící zpráva o směrnici o uchovávání údajů (směrnice 2006/24/EU)“, přístupnou na eur-lex.europa.eu, CELEX: 52011DC0225; předmětné oficiální údaje si Evropská komise vyžádala od české strany]. Podle obdobné zprávy vypracované Ministerstvem vnitra za rok 2009 bylo v tomto roce zjištěno celkem 332829 trestných činů, přičemž objasněno jich bylo 127604. Počet žádostí o poskytnutí předmětných údajů však podle uvedené zprávy Evropské komise dosáhl až čísla 280271, tedy víc než dvojnásobek počtu z předchozího roku. Tyto údaje nasvědčují závěru, že nástroj v podobě vyžádání si a použití uchovávaných údajů (včetně údajů o neuskutečněných hovorech, na které napadené ustanovení vůbec nepamatuje) je orgány činnými v trestním řízení využíván ve značném rozsahu, a to i pro účely vyšetřování běžné, tj. méně závažné trestné činnosti.

27. Kromě vyjádření požadavku nezbytnosti v demokratické společnosti by měla napadená právní úprava obsahovat i nakládání s těmito údaji ze strany orgánů činných v trestním řízení. Její součástí by měla být jasná a detailní pravidla obsahující minimální požadavky na zabezpečení uchovávaných údajů, která by zaručovala, že nedojde k jejich využití k jiným než zákonem stanoveným účelům. Jde zejména o zamezení přístupu třetích osob a stanovení procedury vedoucí k ochraně jejich celistvosti a důvěrnosti, jakož i procedury jejich ničení (nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 50). Účinná ochrana před nezákonným zásahem do základních práv a svobod dotčených osob by měla být zaručena prostřednictvím povinnosti dodatečně informovat osobu uživatele služeb elektronické komunikace, je-li tato osoba známá, o tom, že jí týkající se provozní a lokalizační údaje byly sděleny orgánům činným v trestním řízení. Zároveň by tato osoba měla mít k dispozici právní prostředek, na jehož základě by se domohla soudního přezkumu jejich postupu při získávání a nakládání s předmětnými údaji. Výjimku z této povinnosti by přitom bylo možné připustit pouze ze zákonem stanovených důvodů, u nichž převáží zájem na zachování utajení této informace. I v těchto případech ale musí zákonodárce garantovat, aby posouzení příslušných orgánů, zda jsou dány důvody pro utajení této informace, nebylo svévolné, ale podléhalo povinně soudní kontrole (srov. též obdobné závěry obsažené v rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 2. března 2010 sp. zn. 1 BvR 256/08, 1 BvR 263/08, 1 BvR 586/08, zejména body 281 a 282). V této souvislosti Ústavní soud dodává, že nevidí důvod, pro který by se rozsah zákonem stanovených garancí ve vztahu k nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu měl z hlediska svého obsahu odlišovat, neplyne-li takovéto odlišení z povahy věci, od garancí stanovených ve vztahu k nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to bez ohledu na aktuální právní úpravu, neboť v obou případech je intenzita zásahu do práva na soukromí srovnatelná.

28. V neposlední řadě by měl zákonodárce zvážit účelnost stanovení podrobnějších pravidel pro obsah příkazu ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, případně stanovení určitých formálních náležitostí samotné žádosti ze strany orgánů činných v trestním řízení u takového opatření. Vzhledem k ročnímu počtu žádostí o nařízení sdělení předmětných údajů, jenž v roce 2009 dokonce překročil čtvrt milionu, by bylo nepochybně iluzorní předpokládat, že se tyto žádosti v praxi neomezují toliko na sdělení nejnutnějších údajů a stručné odůvodnění. Z tohoto důvodu si lze představit, aby tyto nezbytné obsahové náležitosti byly vymezeny přímo na úrovni zákona. Jejich smyslem by bylo přitom zabezpečit, že soudce bude při svém rozhodování disponovat všemi potřebnými informacemi, jež jsou pro orgány činné v trestním řízení bez větších obtíží dostupné, např. informace o uživateli nebo majiteli uživatelské adresy či zařízení, lze-li takovéto údaje získat od příslušného provozovatele služeb elektronických komunikací, aniž by tím došlo k ohrožení účelu trestního řízení. K tomu je třeba dodat, že již dnes jsou některé obsahové náležitosti příkazu předmětem obecně uznávaného výkladu napadeného ustanovení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 748), přičemž jejich nerespektování může vést bez ohledu na absenci jejich zákonné úpravy k porušení základního práva dotčených jednotlivců na informační sebeurčení. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje požadavek důslednosti a efektivity soudní kontroly, a to zejména s ohledem na povahu daného řízení, které nepředpokládá účast protistrany před rozhodnutím soudu. Úloha soudu tak spočívá i ve „vyvažování“ procesní situace, přičemž je nepřípustné, aby se soud dostal do pozice pouhého „pomocníka“ veřejné žaloby, protože musí být vždy nestranný (nález sp.zn. II. ÚS 789/06, bod 17).

29. Již uvedené skutečnosti odůvodňují závěr, že napadené ustanovení neobstojí ve druhém kroku testu proporcionality, neboť zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu ze strany orgánů činných v trestním řízení nepodmiňuje požadavkem nezbytnosti a pro jeho aplikaci nestanoví účinné prostředky kontroly, jež by umožňovaly účinnou ochranu základního práva na informační sebeurčení dotčených uživatelů v průběhu celého období, kdy tyto orgány disponují předmětnými údaji. Pro úplnost je však třeba uvést, že by neprošlo ani v jeho třetím a zároveň finálním kroku, jehož podstatou je posouzení proporcionality v užším smyslu. Napadené ustanovení totiž nepřikládá žádný význam povaze a závažnosti trestného činu, pro který je trestní stíhání vedeno, a to navzdory tomu, že tyto skutečnosti jsou již v obecné rovině významné pro výsledek poměřování v kolizi stojícího základního práva na informační sebeurčení a veřejného zájmu na předcházení a postihování trestných činů. Jinými slovy, tomuto veřejnému zájmu nelze ani za splnění výše uvedené podmínky potřebnosti přiznat přednost v předmětné kolizi pokaždé. Je naopak třeba vždy zvažovat, zda vzhledem k významu objektu určitého trestného činu, jenž měl být spáchán, převáží zájem na jeho stíhání nad právem jednotlivce rozhodovat sám o tom, zda a komu zpřístupní svá osobní data. Je věcí zákonodárce, aby určil, v případě kterých trestných činů tento veřejný zájem převažuje, přičemž ve svém rozhodnutí musí, obdobně jako např. v případě stanovení výše trestních sazeb, zohlednit jejich závažnost. Zbývá dodat, že ze stejných zásad vychází i omezení možnosti vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 trestního řádu pouze na trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, byť zákonodárce mohl uvedený výčet trestných činů vymezit i jiným způsobem. Obdobně právní úprava uchovávání dat podle směrnice o data retenci stanoví, že jejím cílem je zajistit dostupnost těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, k čemuž je třeba zdůraznit, že v tomto nálezu uvedené požadavky ve vztahu k zákonodárci nijak neznemožňují adekvátní transpozici této směrnice, nýbrž jsou naopak plně v souladu s jejím takto vymezeným účelem.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---