Nález ústavního soudu číslo 43/2012 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7

23. Napadené ustanovení má ale v abstraktní rovině širší přesah, neboť představuje úplnou právní úpravu zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení, a tedy vymezuje nejen to, co je předmětem platné právní úpravy, nýbrž i to, že něco jejím předmětem není. Navrhovatelem namítané nedostatky jsou způsobilé negativně se promítnout do základních práv a svobod uživatelů služeb elektronických komunikací, neboť ti na nich mohou být dotčeni nejen samotným sdělením předmětných údajů orgánům činným v trestním řízení, nýbrž i jejich další dispozicí s nimi, například jejich zpřístupněním dalším osobám nebo zneužitím k jiným účelům. Jde tedy o to, zda napadené ustanovení poskytuje z hlediska základního práva na informační sebeurčení dostatečné garance proti zneužití předmětných údajů během celého trvání trestního řízení. Těmito garancemi je přitom třeba rozumět jak stanovení podmínek, za nichž mají mít příslušné orgány přístup k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu, tak i existenci účinné kontroly jejich dodržování. V této souvislosti Ústavní soud již v minulosti uvedl, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních nástrojů, jejichž užití má za následek vážné omezení osobní integrity a základních práv a svobod jednotlivce, pak při jejich aplikaci musí být respektovány ústavněprávní limity. K omezení osobní integrity a soukromí osob (tj. k prolomení respektu k nim) tak ze strany veřejné moci může dojít jen zcela výjimečně, … je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli.“ [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 36; rovněž nález ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 631/05 (N 205/43 SbNU 289), bod 26]. Nezbytnost disponovat takovýmito zárukami se přitom pro jednotlivce stává naléhavější právě v dnešní době, kdy díky enormnímu rozvoji a výskytu nových a komplikovanějších informačních technologií a elektronické komunikace (v tzv. kyberprostoru) jsou, zejména díky rozvoji internetu a mobilní komunikace, každou minutou zaznamenávány, shromažďovány a fakticky zpřístupněny tisíce, ba miliony dat, údajů a informací, které zasahují i do soukromé sféry každého jednotlivce, ačkoliv on sám do ní vědomě nikoho vpustit nechtěl (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 50).

24. Z dikce napadeného ustanovení vyplývá, že nařízení sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu výslovně podmiňuje pouze tím, že takovéto opatření musí sledovat účel „objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“. Ústavní soud má za to, že tímto způsobem upravené meze základního práva na informační sebeurčení jsou formulovány velmi široce a neurčitě a ve své podstatě umožňují vyžádání a použití předmětných údajů ze strany orgánů činných v trestním řízení pokaždé, je-li jim možné přiznat nějakou souvislost s probíhajícím trestním řízením. Je si přitom vědom povinnosti orgánů veřejné moci aplikovat podústavní právní předpisy v souladu s ústavním pořádkem, z čehož v daném případě plyne i jejich povinnost zkoumat v každé konkrétní věci, zda zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu určité osoby není vzhledem k závažnosti trestného činu, možnosti dosáhnout účelu trestního řízení jinak nebo z jiného důvodu nepřiměřeným zásahem do jejího základního práva. Rovněž považuje za významné, že ochrana základních práv a svobod podléhá v každém jednotlivém případě kontrole ze strany nezávislého a nestranného soudu, neboť rozhodování o vydání předmětného příkazu svěřuje napadené ustanovení předsedovi senátu, resp. v přípravném řízení soudci, přičemž tento příkaz musí být vydán písemně a být odůvodněn. Jedná se však o garance, jež sice umožňují poskytnout ochranu před nepřiměřeným zásahem do práva na informační sebeurčení s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu, nemohou však odstranit nedostatky spočívající v neurčitosti a přílišné obecnosti napadené právní úpravy tím, že samy v obecné rovině nahradí úvahu zákonodárce o intenzitě určitého veřejného zájmu na omezení základního práva nebo svobody v případě jednotlivých trestných činů a způsobu (tedy konkrétní formě) tohoto omezení včetně výše uvedených následných garancí při dispozici s předmětnými údaji, jež jsou v mezích stanovených ústavním pořádkem politickým rozhodnutím, svou vlastní detailní abstraktní úvahou. Takovýto postup soudů by neodpovídal ani čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož lze meze základních práv a svobod stanovit pouze zákonem, neboť jen zákonodárce je ústavně legitimován k tomu, aby na základě svého uvážení za respektování principu proporcionality přiznal stanovením určité povinnosti přednost ústavním pořádkem aprobovanému veřejnému zájmu před základním právem v typově vymezeném právním vztahu. Ponechání určení ústavně souladných mezí toliko na rozhodovací praxi soudů by navíc nebylo slučitelné ani s požadavkem právní jistoty, neboť případný zásah do základního práva na informační sebeurčení není v důsledku neurčitosti současné právní úpravy pro jednotlivce předvídatelný v takové míře, která by odpovídala závažnosti případných negativních důsledků pro jeho soukromí. Lze tedy konstatovat, že právě tato neurčitost představuje hlavní nedostatek napadené právní úpravy, pokud jde o její ústavněprávní přezkum.

25. Pokud zákonodárce stanovil jako jedinou podmínku pro zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu to, že musí vést k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, vytvořil tím základ pro omezení základního práva na informační sebeurčení v takové míře, která zcela pomíjí požadavek nezbytnosti takovéhoto zásahu s ohledem na jím sledovaný cíl (srov. nález sp. zn. II. ÚS 789/06, bod 16). Oprávnění orgánů činných v trestním řízení zjistit údaje o tom, s kým a jak často určitá osoba komunikuje a z jakého místa a jakými prostředky tak činí, nemůže být vzhledem k intenzitě, se kterou zasahuje do tohoto základního práva, považována za obvyklý nebo rutinní prostředek prevence a odhalování trestné činnosti, nýbrž k jejímu užití může dojít pouze tehdy, pokud pro dosažení tohoto účelu nebude existovat jiný a ve vztahu k tomuto základnímu právu šetrnější postup. Již samotná možnost seznámení se s údaji o komunikaci a pohybu určité osoby bez jejího souhlasu totiž znamená omezení jejího práva disponovat informacemi o svém soukromí, a to bez ohledu na to, zda v závislosti na jejich relevanci pro trestní řízení dojde nebo nedojde k jejich následnému zničení.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---