Nález ústavního soudu číslo 43/2012 Sb.

Stránky: 1 2 3 4 5 6 7

VI.

Právo na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení

14. Hned v úvodu vlastního posouzení je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se k otázce souladu napadeného ustanovení s ústavním pořádkem částečně vyjádřil již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, kterým na návrh skupiny poslanců zrušil § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, jakož i prováděcí vyhlášku k těmto ustanovením. Tato ustanovení stanovovala fyzickým a právnickým osobám, které zajišťují veřejnou komunikační síť nebo poskytují veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, povinnost uchovávat při této činnosti po určitou dobu vytvořené a zpracované provozní a lokalizační údaje. Napadené ustanovení sice nebylo v dané věci předmětem řízení, Ústavní soud ale nemohl přehlédnout jeho věcnou souvislost s tehdy napadenou právní úpravou, neboť až jím byl vymezen, byť nikoliv výlučně, účel předmětné povinnosti, jakož i podmínky, za nichž bylo možné tyto údaje použít. Z tohoto hlediska tak všechna zmíněná ustanovení vytvářela určitou komplexní právní úpravu uchovávání předmětných dat pro účely trestního řízení, pročež k nijako k celku musel ve svém posouzení přihlédnout i Ústavní soud.

15. Na právní závěry obsažené v uvedeném nálezu lze navázat i v dané věci, a to nejen z hlediska vymezení obecných východisek pro přezkum napadeného ustanovení, nýbrž i jeho vlastního posouzení. Ve shodě s navrhovatelem považuje Ústavní soud čl. 13 Listiny za relevantní kritérium pro přezkum napadeného ustanovení, neboť jak konstatuje ve své ustálené judikatuře, ochrana poskytovaná tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením se netýká jen jejich vlastního obsahu, nýbrž i dalších údajů evidovaných při registraci telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétním osobám [srov. např. nález ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 (N 11/21 SbNU 83); nález ze dne 13. února 2001 sp. zn. IV. ÚS 536/2000 (N 29/21 SbNU 251); nález ze dne 27. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 78/01 (N 123/23 SbNU 197); nález ze dne 13. září 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327); nález ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06 (N 150/46 SbNU 489)]. Z hlediska systematiky základních práv zaručených ústavním pořádkem je však nezbytné posuzovat napadené ustanovení v širším kontextu, tedy především z hlediska práva uživatelů služeb elektronických komunikací na respekt k soukromému životu, jehož garanci lze dovozovat z čl. 7 odst. 1, čl. 10, 12 a 13 Listiny, jakož i z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Skutečnost, že Listina vymezuje toto základní právo na více místech, neznamená, že by na něj při výkladu nemělo být nahlíženo jako na celek. Vzhledem k úzké provázanosti požadavků na respekt k soukromí a jeho ochranu s rozvojem technických a technologických možností, jež zvyšují svobodu ohrožující potenciál statuje totiž i při výkladu jednotlivých jejích ustanovení nezbytné respektovat účel obecně chápaného a dynamicky se vyvíjejícího práva na soukromí jako takového a uvažovat o něm v jeho dobové celistvosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 28 a 31).

16. V posledně citovaném nálezu bylo uvedeno, že „primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům.“ (bod 29). Uvedený aspekt tohoto práva nachází své výslovné vyjádření v čl. 10 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Tímto způsobem vymezené základní právo, jež lze ve spojení s čl. 13 Listiny zkráceně označit jako právo na informační sebeurčení [k tomuto pojmu srov. nález ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 23/05 (N 111/46 SbNU 41), body 34 a 35; nález ze dne 1. prosince 2008 sp. zn. I. ÚS 705/06 (N 207/51 SbNU 577), bod 27; nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10, body 29 až 35], dotváří spolu se svobodou osobní, svobodou v prostorové dimenzi (domovní), svobodou komunikační a dalšími ústavně garantovanými základními právy osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu je jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec nutno respektovat a důsledně chránit (bod 31). Nebude-li totiž jednotlivci garantována možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným než původním účelům, a tedy on sám nebude mít možnost rozpoznat a zhodnotit důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod, jež není ve svobodné a demokratické společnosti akceptovatelné (srov. též rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 15. prosince 1983, BVerfGE 65, 1 – Volkszählungsurteil, odst. 154).

17. Uvedené pojetí práva na informační sebeurčení je kompatibilní rovněž se závěry Evropského soudu pro lidská práva, který jeho ochranu dovodil z práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Tento soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce spadají pod rozsah uvedeného článku, neboť výraz „soukromý život“ nesmí být interpretován restriktivně. Za zásahy do soukromí jednotlivců přitom označil mimo jiné zásahy v podobě kontroly dat, obsahu pošty, odposlechu telefonních hovorů (např. rozhodnutí ze dne 6. září 1978 ve věci stížnosti č. 5029/71 – Klass a další proti Německu, bod 41; rozhodnutí ze dne 2. srpna 1984 ve věci stížnosti č. 8691/79 – Malone proti Spojenému království, bod 64; rozhodnutí ze dne 24. dubna 1990 ve věci stížnosti č. 11801/85 – Kruslin proti Francii, bod 26; rozhodnutí ze dne 25. března 1998 ve věci stížnosti č. 23224/94 – Kopp proti Švýcarsku, bod 50) nebo zjišťování údajů o telefonních spojeních (např. rozhodnutí ze dne 25. září 2001 ve věci stížnosti č. 44787/98 – P. G. a J. H. proti Spojenému království, bod 42; rozhodnutí ze dne 16. února 2000 ve věci stížnosti č. 27798/95 – Amann proti Švýcarsku).

18. Ústavní soud připomíná, že uvedená obecná východiska týkající se práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na informační sebeurčení, včetně relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva nebo zahraničních soudů, podrobně vyložil v bodech 26 až 35 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10, na které na tomto místě s ohledem na jejich relevanci v dané věci odkazuje.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---