Nález ústavního soudu číslo 163/2010 Sb.

Stránky: 1 2 3 4

VI.

Vlastní přezkum

19. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek musel posoudit, zda inkriminované části napadeného ustanovení splňují požadavky plynoucí ze shora uvedených principů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

20. Ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu upravuje odkladný účinek stížnosti státního zástupce po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je-li současně podáno odvolání. Zprošťující rozsudek je vydáván za situace, kdy nebyla na základě předložených důkazů prokázána vina obviněného, ať už proto, že (a) nebylo prokázáno, že se skutek, pro který byl obviněný stíhán, vůbec stal, či (b) v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, nebo (c) nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný (viz § 226 trestního řádu, kde jsou stanoveny i některé další důvody). V návaznosti na vydání zprošťujícího rozsudku musí nalézací soud zkoumat, zda důvody vazby trvají nebo zda se nezměnily (srov. § 72 odst. 1 trestního řádu). Protože byl obviněný rozhodnutím soudu zcela zproštěn obžaloby, je v dané chvíli zřejmé, že vazební důvody již nejsou dány a že další trvání vazby není nadále opodstatněno. Právě proto obecný soud vzápětí po vydání zprošťujícího rozsudku vydává též usnesení o propuštění z vazby na svobodu. Současné znění ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem trestního řádu pak ve své podstatě představuje oprávnění státního zástupce rozhodnutí soudu o propuštění z vazby, byť na časově omezenou dobu, do doby rozhodnutí stížnostního soudu, zvrátit.

21. Z hlediska ústavnosti je přitom stěží akceptovatelné, aby kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak narušena. Podle názoru Ústavního soudu tato zákonná úprava trestního řádu opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem odporuje úzké interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Znění napadané části předmětného ustanovení trestního řádu je přitom zcela jednoznačné a jeho deficity nelze překonat ústavně konformním výkladem.

22. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená část ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu je v přímém rozporu s požadavky plynoucími z principů obsažených v judikatuře ESLP (body 14 až 17), které tak nejsou českou právní úpravou respektovány. Pokračující omezení osobní svobody po vydání zprošťujícího rozsudku přestává být ospravedlnitelné z hlediska veřejného zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, protože není naplněn požadavek přítomnosti zesílených důvodů pro další trvání vazby (bod 15). Požaduje-li judikatura ESLP, aby se s plynoucím časem zesilovaly důvody, které by legitimizovaly pokračující trvání vazby, je očividné, že tomuto požadavku nemůže napadená část ustanovení trestního řádu dostát. Vydání zprošťujícího rozsudku ve skutečnosti způsobuje vymizení těchto důvodů. Jinak řečeno, zproštění obžaloby představuje onen okamžik v rámci trestního řízení, kdy důvody pro ponechání ve vazbě vymizely nebojsou zeslabeny na minimum, neboť obvinění se ukázalo neoprávněným, a to výrokem soudu, a proto není dán veřejný zájem na trvání vazby, který by mohl převážit nad požadavkem respektování osobní svobody. Je-li dána soudu povinnost vypořádávat se s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu (bod 15), je v návaznosti na vydání zprošťujícího rozsudku důvodnost podezření vyvrácena samotným rozhodnutím soudu o neoprávněnosti obvinění. Propuštění obviněného nelze považovat za předčasné, byť je dána varianta, že odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného odvolací soud vyhoví. Jak Ústavní soud prohlásil již v nálezu sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), důvod pro prodloužení vazby spočívající ve zcela neodůvodněném hypotetickém závěru o možnosti vyhovění odvolání odvolacím soudem ,je zcela libovolný, odporující čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad zákonný rámec důvody pro omezení osobní svobody, ale také tím, že klade stěžovatelům k tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního stupně vyvrátit jejich obhajobu.“.

23. Odkladný účinek stížnosti státního zástupce nastoluje stav, kdy je od jednotlivce vyžadována větší oběť, než je možno od osoby, jíž svědčí presumpce neviny – zde potvrzené soudem, rozumně požadovat. Ústavní soud proto nemůže akceptovat koncepci české právní úpravy, podle níž je další trvání vazby v dané chvíli umožněno. Realizace kompetence stanovené napadaným ustanovením trestního řádu státními zástupci vede k nepřípustnému a protiústavnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu, které však musí stát respektovat i při formulaci trestněprávních norem. Proto nezbývá než uzavřít, že trvání vazby nemůže být prodlouženo skrze odkladný účinek rozhodnutí o propuštění z vazby vyvolaný stížností státního zástupce, neboť tato konstrukce vede k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaného práva na osobní svobodu obviněného.

24. Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k interpretaci čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.)], podle něhož „závazný není jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují ,nosné“ důvody“. Ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu bude po derogaci napadené části znít: „Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby a stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu. Byl-li však státní zástupce při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.“. Toto ustanovení bude nutno vyložit ústavně konformně tak, že tuto normu nelze aplikovat v případě, byl-li ve věci vydán zprošťující rozsudek. Důsledkem zrušení dané části trestního řádu musí být, že obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. Ústavní soud je si vědom toho, že určitá lhůta pro výkon rozhodnutí o propuštění na svobodu je nutná, avšak připomíná, že v případu Labita proti Itálii (bod 17) byla prodleva v propuštění z vazby z důvodu nezbytnosti provedení administrativních formalit v délce cca 10 hodin shledána ESLP nepřiměřenou.

Předseda Ústavního soudu:

JUDr. Rychetský v. r.

Líbí se vám naše stránky? Podělte se o ně s kamarády.

---

Sdílet na Facebooku

---