Ústavní stížnost může podat kterákoliv osoba, pokud se domnívá, že byla pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci zkrácena její základní práva zaručená ústavním pořádkem (zejména Listinou základních práv a svobod). Podmínkou pro podání ústavní stížnosti je, aby stěžovatel před tím vyčerpal všechny dostupné opravné prostředky. S ústavní stížností lze spojit také návrh na zrušení právního předpisu či jeho části, pokud je stěžovatel toho názoru, že předpis odporuje ústavnímu pořádku.
Synonyma:
nejsou
Použití:
Obžalovaný, kterého soud vzal do vazby, si podal ústavní stížnost, protože je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu.
Přísedící představují v rozhodovací činnosti soudů laický prvek. Zasedají v senátu společně se soudcem při projednávání pracovněprávních sporů a věcí v prvoinstanční trestní agendě. Odvolací senáty jsou však tvořeny jen profesionálními soudci. Přísedícím může být ustanoven bezúhonný občan ve věku alespoň třiceti let. Přísedící jsou voleni zastupitelstvem obce (u okresních soudů) nebo kraje (u krajských soudů).
Synonyma:
laický soudce, soudce z lidu
Použití:
O vině a trestu rozhoduje v trestním řízení celý senát složený ze soudce a dvou přísedících. Přísedící mohou předsedu senátu přehlasovat.
Vazba není totéž, co trest odnětí svobody. Vazba je totiž zajišťovacím institutem a své místo má v průběhu trestního řízení, nikoliv na jeho konci. Do vazby je možné vzít obviněného, pokud existuje důvodné podezření, že by opakoval nebo dál páchal trestnou činnost, ovlivňoval svědky nebo se vyhýbal trestnímu stíhání. Důvody vazby je podle trestního řádu nutné pravidelně přezkoumávat a pokud odpadnou, je nutné obviněného propustit na svobodu. Tím ovšem trestní řízení zdaleka nekončí, obviněný jen nečeká na soud „pod zámkem“.
Synonyma:
zajištění (obviněného)
Použití:
Soud vzal obviněného do vazby poté, co jej policie zadržela těsně před odletem na Seychely. Policie již vyslechla všechny svědky, proto státní zástupce rozhodl o propuštění obviněného z vazby; nebezpečí ovlivnění svědků totiž pominulo.
Účastníkem občanskoprávního řízení (řízení ve správním soudnictví) je žalobce a žalovaný (kromě toho existuje též institut tzv. vedlejšího účastníka – osoby, která má zájem na výsledku řízení). Hovoří se též o straně žalující či žalované (na obou stranách může vystupovat jeden i více účastníků). Trestní řád používá namísto účastníka pojem strany řízení. Jsou jí státní zástupce, obžalovaný, poškozený a tzv. zúčastněná osoba (ten, jehož věc byla nebo má být zabrána). Termín strana se používá ve smluvním právu; takto jsou stranami kupní smlouvy prodávající a kupující, stranami darovací smlouvy dárce a obdarovaný.
Synonyma:
výrazy účastník i strana řízení lze užívat jako synonyma
Použití:
Odsuzující rozsudek není pravomocný, obě strany – státní zástupce i obžalovaný – podaly odvolání. Účastník může být v řízení zastoupen advokátem.
Trestní řízení má specifický charakter. Jeho jediným cílem je zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a o jaký trestný čin jde, a pachatele poté spravedlivě potrestat. Teorie praví, že řízení je zejména v jeho vyšetřovací fázi ovládáno inkviziční zásadou, což znamená, že policie za dozoru státního zástupce vyhledává všechny důkazy, které se věci týkají, a činí tak z úřední povinnosti, jakmile se dozví, že byl spáchán trestný čin. Veřejnost si často plete žalobu v občanskoprávním řízení s trestním oznámením nebo obžalobou. Pokud ode mne někdo vyláká peníze a nevrátí je, mohu takového člověka zažalovat o zaplacení. V případě, že před soudem prokáži všechna svá tvrzení, soud žalovanému uloží, aby mi peníze vrátil – to vše v občanskoprávní řízení. Pokud však na takového dlužníka podám trestní oznámení, bude celou věc šetřit policie a já už, ani jako poškozený, nebudu mít v podstatě možnost, jak trestnímu stíhání zabránit – celá věc bude v režii orgánů činných v trestním řízení, které budou postupovat zcela samostatně. Dlužník pak může být klidně odsouzen za podvod, což ovšem vůbec neznamená, že mu soud také přikáže zaplatit mi dluh (stát se to může, ale také nemusí). Znovu opakuji: v trestním řízení nejde o nic jiného, než o zjištění pachatele trestného činu a jeho potrestání. Proto jsou trestnými činy jen nejzávažnější protizákonná jednání, jako krádež nebo vražda. Nezaplacení nájemného nebo jízda v tramvaji načerno trestnými činy nejsou. Trestní řízení se zahajuje tehdy, pokud se orgány činné v trestním řízení dozví, že byl spáchán trestný čin (jejich výčet nalezneme v trestním zákonu). Jakmile se policie dozví, kdo trestný čin spáchal, zahájí trestní stíhání konkrétního pachatele. Poté, co jsou shromážděny všechny důkazy, podá státní zástupce, který do té doby dozíral nad vyšetřováním, soudu obžalobu (neplést s žalobou v občanskoprávním řízení!). V obžalobě potom tvrdí, že ten a ten spáchal trestný čin, což je doloženo těmi a těmi důkazy. Soud poté provede hlavní líčení, kde celou věc veřejně a ústně projedná za účasti všech stran (státního zástupce, obžalovaného, poškozeného). Hlavní líčení končí vynesením rozsudku o vině a trestu, nebo rozsudku zprošťujícího (obžalovaný je zproštěn obžaloby).
Synonyma:
trestní proces, trestní stíhání (má o něco užší význam)
Použití:
Trestní řízení skončilo odložením věci, pachatel nebyl nikdy zjištěn.
Zcizení je převedením vlastnického práva, a to jakoukoliv formou (například darováním nebo prodejem). Něco jiného je odcizení věci (=krádež).
Synonyma:
převod vlastnictví
Použití:
Obžalovaný zcizoval majetek společnosti, ačkoliv za něj nikdy nedostal odpovídající protihodnotu. Žalobce nemůže po žalovaném žádat vrácení věci, pokud ji žalovaný v mezidobí dále zcizil.
